Téměř všechny státy světa se sešly v New Yorku, aby přezkoumaly Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT, Non-Proliferation Treaty). NPT byla ujednána v 60. letech poté, co jaderné zbraně vyvinulo pět zemí (Spojené státy, Sovětský svaz, Británie, Francie a Čína). Indie, Pákistán a Izrael odmítly ke smlouvě přistoupit a po čase sestrojily své vlastní atomové bomby. Teď padlo obvinění na Severní Koreu a Írán, že porušují své smluvní závazky a vyvíjejí jaderné zbraně.

Pomineme-li právní aspekty, existují morální důvody pro nešíření jaderných zbraní? Je ve světě suverénních států pokrytecké, když některé země mají atomové zbraně a upírají je jiným?

Kdyby dnes bombu nikdo neměl, bylo by nejlepší, kdyby nebyla vynalezena. Dějiny se však odvíjejí od kroků učiněných v minulosti. Představme si, že je rok 1939 a státy světa debatují o tom, zda USA mají bombu vynalézt. Možná by se stavěly za to, že ji mají mít všichni, nebo nikdo. Kdyby ale věděly, že ji získá Hitlerovo Německo, možná by schválily rozhodnutí Franklina Roosevelta vyvinout ji dřív než nacisté.

Nadto, vrátit čas není možné. I kdyby se všechny státy dohodly na odzbrojení, některé by mohly podvádět. Úspěšnými podvodníky by nejspíš byly neprůhledné autoritářské státy. Ostatně, Severní Korea tvrdí, že vyvinula jaderné zbraně, třebaže podepsala NPT. Libye byla také vázána NPT, když uskutečňovala svůj tajný nukleární program.

Pokud za podstatné rysy mravnosti považujeme nestrannost a pozornost k důsledkům, je možné si představit, že státy světa přijmou mravnost nerovného vlastnictví jaderných zbraní, jsou-li splněny určité podmínky. Tak například, účel by se měl omezovat na sebeobranu. Státy vlastnící jaderné zbraně by měly konat zvláštní kroky k tomu, aby omezily vyhlídky na jejich použití. Zbraně by měly být využity jako pomoc pro zachování nezávislosti všech států, nikoliv pro imperiální rozrůstání, a jejich arzenál by se měl snižovat, nakolik to jen politické okolnosti dovolí. Dnešní NPT se reflexi takových podmínek blíží.

Samozřejmě, NPT nespoléhá výhradně na morální argumenty, ale především na vlastní zájmy a obezřetnost zúčastněných. Většina států smlouvu dodržuje s přesvědčením, že kdyby nukleární zbraně získalo více zemí, jejich bezpečnost by utrpěla. Smlouva jim pomáhá rozptýlit obavy z podvádění sousedů, neboť zavádí inspekce Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA). Důvěryhodnost amerických bezpečnostních záruk daných spojencům je jedním z důvodů, proč se bomba během dekády nerozšířila do 25 zemí, což kdysi předpokládal prezident John F. Kennedy.

Nešíření není pokrytecké, jestliže se zakládá na nestranném a realistickém uvážení rizik. Avšak pokud se tato rizika rozhodne na sebe vzít stát jako Severní Korea nebo Írán, mělo by jít čistě o jeho volbu?

Možná, kdyby rizika nesli výhradně jeho obyvatelé, což ale neplatí. Třetí strany mají právo odmítnout rizika, která by to na ně uvalilo. Historie šíření jaderných zbraní prokazuje, že často dojde k politickým řetězovým reakcím – vezměme si Čínu, Indii a Pákistán – a existují reálné obavy, že Severní Korea a Írán by takové reakce mohly vyvolat v severovýchodní Asii a na Středním východě.

Někteří lidé tvrdí, že šíření atomových zbraní rizika ve skutečnosti sníží. Nazvěme to „dikobrazí teorií“. V takto pichlavém světě by si žádná země nedovolila agresi. To však předpokládá dokonalou racionalitu. Ve skutečném světě dochází k nehodám, takže šíření zbraní znamená větší riziko nechtěného použití, slabší schopnost vypořádat se s nukleární krizí a obtížnější zavádění kontrol a omezování role jaderných zbraní ve světové politice.

Navíc čím víc států vlastní jaderné zbraně, tím větší jsou vyhlídky na to, že k nim získají přístup teroristé. Jistěže, mezinárodní teroristé obvykle nemají „zpáteční adresu“, jež by umožňovala uplatnit vzájemné odstrašování, ale Severní Korea ani Írán nemají morální právo toto riziko na ostatní uvalovat.

Tři státy Evropské unie – Británie, Francie a Německo – se pokoušejí přesvědčit Írán, aby se vzdal svého programu obohacování jaderného paliva, jež by mu dal materiál pro sestavení bomby po rychlém odstoupení od smlouvy. Írán si nárokuje právo na obohacování podle článku 4 NPT, avšak tento článek je třeba vnímat ve světle ostatních článků a historického klamání IAEA ze strany Íránu. Ve východní Asii od NPT odstoupila Severní Korea poté, co ji využila pro maskování svého zbrojního programu, a Čína, Amerika, Japonsko, Rusko a Jižní Korea se snaží režim Kim Čong-ila přimět ke změně kurzu.

Snaha těchto států použít nátlak k tomu, aby Írán a Severní Koreu odradily od uvalení nových rizik na celý svět, se jeví jako patřičná. Stávající jaderné státy však musí také dbát na morální podmínky, jež představují základ ujednání NPT. Povinnost omezovat jaderný arzenál stanovenou v článku 6 nelze vykládat jako požadavek okamžitého odzbrojení, jestliže by tento krok nezvýšil stabilitu. Takové podmínky ve světě, kde nedemokratické státy podvádějí ve věci legálních závazků, ještě nenastaly. Státy vlastnící atomové zbraně by však měly pokračovat v omezování úlohy těchto zbraní a zdržet se nových programů, jež naznačují možnost jejich použití.

Vzhledem k nebezpečí, jež vyšší rizika znamenají pro všechny, existují silné morální důvody pro politiku zastavení dalšího šíření atomových zbraní, nikoliv pro prohlašování, že Írán či Severní Korea mají právo dělat, co se jim zlíbí, protože jde o suverénní státy. Je ale také důležité nezapomínat na to, že povinnosti nešíření zavazují i jaderné státy.