Zahořklý jazyk malajsijského premiéra Muhammeda Mahathíra znovu vyvolal polemiku. Mahathírovo dlouhé vládnutí ve své zemi - které skončí 1. listopadu - však zdaleka nelze omezit na pouhé neuvážené poznámky, jak naznačuje přední strategický analytik pro oblast jihovýchodní Asie Wang Gungwu.

Dr. Muhammed Mahathír po více než 22 letech v čele Malajsie a své vládnoucí strany Sjednocená malajsijská národní organizace (UMNO) odchází. Dnešní moderní zářivá Malajsie je nepředstavitelná bez Mahathíra i bez UMNO, z níž vzešel rovněž první malajsijský premiér Rahmán Tengku Abdul. Podobně jako Mahathír, jenž je čtvrtým ministerským předsedou Malajsie, vedl i Tengku stranu i vládu více než dvacet let. Zdá se, že jednu generaci trvající funkční období těchto vůdců Malajsii po získání nezávislosti nadmíru prospěla.

Tajemstvím úspěchu Malajsie jako rychle se rozvíjejícího multikulturního státu je kontinuita ztělesňovaná těmito dvěma muži. Oba zahájili svou dráhu jako malajsijští nacionalisté, kteří po odchodu Britů usilovali o prosazení práv malajsijské většiny. Zároveň ovšem chápali, že pro rozvoj země je kromě jiných skupin klíčová rovněž početná a ekonomicky vlivná čínská a indická menšina, kterou je potřeba přesvědčit, aby přijala nový, Malajsijci řízený stát za vlastní.

Mahathír se stal premiérem v roce 1981, kdy se celý region po skončení vietnamské války a stabilizaci Indonésie po krvavých občanských nepokojích z šedesátých let ocitl na prahu historické změny. Globální ekonomický systém byl na vzestupu a východní Asie - v neposlední řadě i Maova Čína - byla podpoře tohoto systému oddána hlouběji, než kdokoliv čekal.

To Mahathíra povzbudilo, aby se zcela rozešel s britským koloniálním dědictvím. Jeho výzva k orientaci na východ znamenala počátek ambiciózní politiky industrializace, která během desátého roku jeho vládnutí vyvrcholila plánem ,,Vize 2020". Cílem plánu bylo dohnat západní úroveň rozvoje. Do roku 1997 se Mahathír dostal na vrchol moci a dovedl občany k přesvědčení, že nepotrvá dlouho a všechny komunity v zemi budou sdílet společnou malajsijskou národnost.

Asijská finanční krize, která udeřila o rok později, však zbrzdila trajektorii rychlého růstu v regionu. Navzdory většině rad ze zahraničí zavedl Mahathír kontrolu kapitálu a pevný kurz ringgitu , aby získal čas na zotavení.

Kromě toho se snažil přesunout vnímání krize z ekonomiky na politiku (kde si zachoval pevnou ruku) tím, že odstranil svého určeného nástupce Anvara Ibrahíma, jenž působil jako místopředseda vlády a ministr financí. Anvarovo zatčení a proces zanechalo zemi v úžasu, ale Mahathír naopak překvapil jen pramálo Malajsijců - spojenců i odpůrců -, když po skončení krize obnovil svou autoritu tak důkladně, že mohl zvolit za svého následníka Abdulláha Badávího.

Počátek války s terorismem poskytl Mahathírovi další příležitost k politickému vzpamatování. Tváří v tvář světu, který se děsí islámu, se Mahathírovi podařilo zdůraznit do té doby zanedbávanou stránku svého vedení, když opakovaně připomínal, že stojí v čele jediné země na světě, v níž žijí v míru muslimská většina a početné nemuslimské menšiny. Tento úspěch má několik důvodů a velkou část zásluh je třeba připsat právě Mahathírovi.

Přestože nosí v rukávu malajsijský nacionalismus, nakonec se Mahathírovi podařilo většinu Nemalajsijců přesvědčit, že není pouhým komunálním vůdcem, ale člověkem, jemuž záleží na všech malajsijských komunitách. Přitom zavčas přesvědčil lid, aby zapomněl, že se on sám kdysi stavěl proti Rahmánovi Tengku Abdulovi, neboť prý nebyl dostatečně ,,malajsijský" a příliš ustupoval čínským a indickým koaličním partnerům ve svých prvních vládách po získání nezávislosti.

Mahathír, první muž z lidu ve funkci malajsijského premiéra, se stal předním asijským modernizátorem také v dalším podstatném smyslu. Záhy se totiž vmísil do rozvratné ústavní bitvy proti dědičným malajsijským vládcům, devíti sultánům, a podařilo se mu okleštit jejich výsady a moc.

Jakmile překonal liknavost danou podezíravostí komunit a dynastickými tradicemi, podařilo se mu nasměrovat zemi na dráhu rychlé industrializace. Zpočátku se jeho ambiciózní plán učinit z Malajsie ekonomický model pro rozvojové země setkával s posměchem i obdivem. Mnozí lidé si mysleli, že Mahathír zachází příliš rychle příliš daleko a že od Malajsijců očekává příliš mnoho, když je žádá, aby během jediné generace učinili obrovský kulturní skok z vesnice do zasedací síně.

Mahathír však byl odhodlán rozbít tradiční malajsijské uvažování a podařilo se mu vybudovat novou - byť stále malou - městskou střední třídu. Zdá se, že ho vpřed ženou úspěchy sousedního ostrovního státu Singapur, který byl na krátkou dobu součástí Malajsie a jenž nyní hbitě kráčí vstříc statusu země prvního světa. Svůj lékařský diplom získal Mahathír právě v Singapuru, takže mohl ocenit směřování této země k modernosti. Jistě nebude chtít, aby Malajsie zůstala příliš pozadu.

Tento soutěživý přístup k Singapuru odpovídá obavám, jež Mahathír vyjádřil ve své vlivné knize Malajsijské dilema . Jeho myšlení začalo být dobrodružnější a jeho pozornost se upřela na svět počítačových sítí a multimediálních dálnic. Jeho cílem však i nadále zůstává vybudovat Malajsii, v níž budou Malajsijci vždy vést nemalajsijské menšiny při formování budoucnosti země. Snad právě toto je nejvýznamnější tradice v odkazu malajsijských generačních vůdců.