Každé výročí svržení bomb na Hirosimu a Nagasaki nám připomíná, že vzpomínky nejsou morálně neutrální. Přiklánějí se buďto k dobru, nebo ke zlu a každou historickou okolnost silně utvářejí čtyři hlavní perspektivy: dobrodinec versus obdarovaný a zločinec versus jeho oběť.

Být v nějaké události obdarovaným je méně okázalé než být dobrodincem, neboť to ukazuje na bezmocnost a závislost. Být obětí nějakého zločinu je vsak očividně ctihodnějsí role než být zločincem. A přestože nikdo nechce být obětí, mnoho lidí si dnes přeje, aby obětí bývali : usilují o status oběti.

Postavení oběti propůjčuje člověku právo si stěžovat, protestovat a žádat. V zájmu každého jedince je svou roli oběti spíse udržovat než obdržet odskodné. Místo jednorázové satisfakce se mu tak dostává trvalých výsad.

Co platí o jednotlivci, platí tím více o skupinách. Lze-li přesvědčivě dokázat, že se určitá skupina stala obětí minulé nespravedlnosti, pak tato skupina získává bezednou studnici morálního kreditu. Čím větsí je pak minulý zločin, tím zajímavějsí jsou současná práva - ta lze přitom získat již pouhou příslusností k poskozené skupině.

My si dnes pochopitelně zřetelněji než kdykoliv v minulosti uvědomujeme, že dějiny vždy písí vítězové, což v minulých desetiletích dalo vzniknout četným požadavkům, aby byly sepsány dějiny obětí a poražených, přinejmensím bok po boku dějinám vítězů. Jedná se o veskrze legitimní žádost, neboť nás podněcuje, abychom se seznámili s dříve opomíjenou minulostí. Hovořit jménem obětí vsak jestě nepřinásí žádnou dodatečnou etickou výhodu.

Z evokování minulosti samozřejmě nelze vyvozovat žádné morální výhody, pokud si neuvědomíme nedostatky či omyly skupiny, ke které příslusíme. Něco takového je vsak problematické. V roce 1995 se například Smithsonian Institute ve Washingtonu pokusil o neotřelý pohled na kauzu Enola Gay - letounu, který svrhl atomovou bombu na Hirosimu. Americký historik a specialista na moderní Japonsko John Dower tuto otázku zevrubně studoval. Přitom dokázal, že dějiny lze prezentovat a hodnotit naprosto odlisnými způsoby: kupříkladu z amerického nebo z japonského hlediska. Nikdo si přitom nevymýslí fakta ani nefalzifikuje prameny: stačí vhodná selekce a kombinace dat.

Pro Američany slo o ,,hrdinskou či triumfální událost, v níž atomové bomby představují konečný úder agresivnímu, fanatickému a surovému nepříteli``. Z japonské perspektivy to pak byl ,,akt obětování``, při němž se ,,atomové bomby staly symbolem určitého typu utrpení - dosti podobným holocaustu Židů``.

V samotném muzeu v Hirosimě byla role obětí využita metodami, které zkreslují vzpomínky obdobným způsobem. Ani zodpovědnost japonské vlády za rozpoutání a pokračování války, ani nelidské zacházení s válečnými zajatci nebo s civilním obyvatelstvem v porobených zemích zde nejsou dostatečně přiznány.

Každý si vybírá úhel pohledu, který mu vyhovuje nejlépe. Ať už se ztotožňujeme s hrdiny, nebo s oběťmi, s piloty letadla, kteří ukončili druhou světovou válku, nebo s pasivním obyvatelstvem vystaveným peklu atomového vyhlazení, vždy se přikláníme k ,,nevinným`` a k ,,dobrým``.

Ve Smithsonian Institute měla být Enola Gay ústředním bodem výstavy, která měla zachycovat svržení bomby na Hirosimu v celé své složitosti. Na základě tlaku různých vlasteneckých skupin v USA vsak byla výstava zrusena, poněvadž byla pokládána za urážku vzpomínek. Tím, že nevykreslovala Američany jako hrdinské dobrodince, zároveň naznačovala, že nesou zodpovědnost za masakr, který nelze bezvýhradně ospravedlnit.

Jaké by bylo svědectví o zlu, kdyby se jeho autor odmítl ztotožnit buďto s hrdinou, nebo s obětí? Dowerův výzkum rozdílných vzpomínek na Hirosimu ze strany Američanů a Japonců budiž nám dobrým příkladem. Dower se dokázal ztotožnit s oběma skupinami: sám patří do jedné z nich a při své práci se důvěrně seznámil s druhou. Poté, co se pokousel dát své verzi událostí názvy ,,Hirosima jako obětování`` (japonské hledisko) a ,,Hirosima jako triumf`` (americké hledisko), rozhodl se pro název ,,Hirosima jako tragédie``.

Tragédie: toto slovo označuje nejen utrpení a bolest, ale i nemožnost nápravy. Ať už si zvolíme jakoukoliv cestu, při tragédii nevyhnutelně následují slzy a smrt. Pohnutky spojeneckých sil byly bezpochyby vznesenějsí než pohnutky nacistů nebo Japonců a válka proti nim byla spravedlivá a nevyhnutelná. I ,,spravedlivé`` války nicméně způsobují tragédie, které nelze s lehkým srdcem přehlédnout s tím, že to byl přece nepřítel, koho postihly.

V Hirosimě shořela mimo jiné i krabice s obědem pro dvanáctiletého chlapce. Krabice, která se zachovala čirou náhodou a obsahuje rýži a hrách zuhelnatělé při atomovém výbuchu, tíží nase svědomí stejně jako Enola Gay . Právě vystavení této krabice mezi artefakty, jež muzeum v Hirosimě zapůjčilo americkému institutu, učinilo celou výstavu nepřijatelnou pro někdejsí ,,hrdiny``.

Pochopit tragický pohled na dějiny, který Hirosima - stejně jako dalsí epizody, jež spalují nase novodobé svědomí - s maximální průzračností ztělesňuje, lze pouze tehdy, pokud člověk sebere odvahu představit si bombardér i krabici s obědem současně.