JERUZALÉM – Už více než rok se stovky izraelských Židů shromažďují každý pátek odpoledne na prašném náměstíčku uprostřed arabského východního Jeruzaléma. Bývá mezi nimi i několik Palestinců včetně pár chlapců, kteří tam prodávají čerstvou pomerančovou šťávu. Lidé se tam, ve čtvrti Šajch Džarráh, shromažďují na protest proti vystěhovávání palestinských rodin z jejich domovů s cílem udělat místo pro izraelské osadníky.

Toto vystěhovávání je ponižující, někdy probíhá násilné a děsí další palestinské rodiny, jimž hrozí, že přijdou o domov také. Jako první zorganizovali protest známý pod názvem „Hnutí solidarity z Šajch Džarráh“ izraelští studenti. Následovali je mimo jiné renomovaní profesoři, slavní spisovatelé a jeden bývalý generální prokurátor.

Izraelská policie zpočátku nasazovala proti demonstrantům sílu, ačkoliv jsou podobné demonstrace v Izraeli naprosto legální. To se setkalo s tak špatnou publicitou, že policie ustoupila, avšak stále blokovala silnici vedoucí k novým osadám. Demonstranti nemohou dělat nic jiného než držet ve vzduchu transparenty, bubnovat na bubny, skandovat hesla a projevovat solidaritu již pouhou účastí.

Pozadí vystěhovávání není zcela jednoznačné. Někteří Židé skutečně v této oblasti žili, než je v roce 1948 vystrnadila válka o nezávislost Izraele. Daleko více Palestinců bylo ve stejné době odsunuto z různých čtvrtí v západním Jeruzalémě a nalezlo nový domov v oblastech jako Šajch Džarráh, které připadlo pod jordánskou správu, než Izraelci v roce 1967 získali východní Jeruzalém zpátky.

Židé tyto lidi v podstatě nechávali na pokoji. To se změnilo před několika lety, kdy si Izraelci začali klást nárok na pozemky, o něž v roce 1948 přišli. Palestinci, kteří by chtěli vznášet podobné nároky na pozemky v západním Jeruzalémě, to však učinit nemohou. Protože se po roce 1948 usadili na „nepřátelských územích“, jako je tehdy jordánský Šajch Džarráh, izraelské zákony jim znemožňují vymáhat ztracené pozemky zpět.

Některé arabské pozemky v Jeruzalémě nakupují židovští podnikatelé nebo organizace. Jiné si však jednoduše přivlastňují. Někdy přitom předloží dokumenty sahající až do dob Osmanské říše, avšak jejich pravost a původ bývají často předmětem pochybností. V každém případě – a v Izraeli se to děje velmi často – se Palestincům dostává nespravedlivého zacházení.

Šajch Džarráh zdaleka není nejhorším příkladem. Jiné palestinské čtvrti v Jeruzalémě odřezává od zbytku světa takzvaná izraelská „bezpečnostní zeď“, což znamená, že jejich obyvatelům nejsou poskytovány náležité komunální služby, přestože jsou povinni platit do městské pokladny daně.

Na ulicích se hromadí odpadky, které nikdo neodváží. Dodávky vody jsou přerušované. Děti už nemohou chodit do škol. Lidé ztrácejí pracovní místa.

Ještě horší situace panuje ve městech hlouběji na palestinských územích, jako je Hebron, kde se izraelští osadníci často chovají jako pistolníci z Divokého západu a vysmívají se zákonům vlastní země, když vyhánějí Palestince tím, že jim kácejí stromy, otravují dobytek a vystavují je i dalším formám trápení včetně smrtelné střelby, která zůstává bez trestu.

Když si američtí diplomaté stěžovali na násilné pronikání židovských osadníků do palestinských čtvrtí, izraelský premiér Benjamin Netanjahu odpověděl, že Jeruzalém není osada, nýbrž hlavní město Izraele. Z toho vyplývá, že Židé mohou postupovat stále hlouběji do východního Jeruzaléma a také budovat osady na okolních palestinských územích, na něž si dnes Izrael dělá nárok jako na součást Jeruzaléma. Zdá se, že konečným cílem je udělat z Jeruzaléma židovské město – nákupy, vznášením historických nároků a v nezbytném případě i silou.

Toto úsilí je tak systematické a tak razantně podporované izraelskou vládou, že pár set demonstrantů, ať jsou seberenomovanější, má zřejmě jen malou šanci, že se jim podaří toto úsilí zastavit. Je to všechno tedy jen ztráta času? Jde o pouhý koktejlový večírek módních levičáků pod širým nebem?

Přinejmenším jeden palestinský gentleman si to nemyslí. Bydlí pár ulic od místa, kde se demonstranti scházejí. „Nebýt vás, lidi,“ prohlásil s radostným úsměvem, „všichni bychom byli odsouzeni ke zkáze“.

Možná očekává příliš. Projev židovské solidarity však bezpochyby snižuje u některých Palestinců pocit osamělosti. Palestincům samotným se navíc demonstruje obtížněji, protože riskují ztrátu drahocenného povolení k pobytu v Jeruzalémě.

Protesty jsou však cenné i z dalšího důvodu: prospívají Izraeli. Protesty nebo projevy občanského vzdoru tváří v tvář vládní síle mívají jen zřídkakdy bezprostřední hmatatelné výsledky. V diktaturách mohou být dokonce kontraproduktivní, když vedou k násilným represím. Obzvláště to platí pro násilný odpor, který plodí ještě větší násilí.

Izrael není diktatura. Naopak je to jediná fungující demokracie na Blízkém východě. Navzdory vší segregaci, diskriminaci a etnickým i náboženským napětím je Jeruzalém zároveň jedním z posledních vskutku rozmanitých blízkovýchodních měst. V Teheránu, Damašku nebo Káhiře zůstala jen poslední vzácná hrstka Židů. Naproti tomu Arabové v Jeruzalémě představují 36% obyvatel a jejich podíl se stále zvyšuje.

Izrael se také musí bránit proti značné nevraživosti Arabů. Systematické ponižování Palestinců například tím, že se osadníkům promíjí doslova i vražda, však má na izraelskou společnost korumpující účinek. Občané okorávají vůči svévolné brutalitě vybíjené na menšině a zvykají si na ni. I kdyby většina Izraelců nikdy neviděla silniční zátaras, bezpečnostní zeď nebo násilné vyhánění, zvyk dívat se jinam a nechtít nic vědět je rovněž jistou formou korupce.

Proto mají páteční odpolední protesty, jakkoliv jsou krátkodobě neúčinné, tak zásadní význam. Projev solidarity dělá z Izraele civilizovanější místo. Udržuje při životě pocit slušnosti a naději, že lepší společnost je stále možná – pro Palestince i pro Izraelce.