Až se Tony Blair tento měsíc konečně vzdá křesla britského premiéra, po oddalování svého odchodu bezmála až za hranice šílenství, stane se tak k všeobecné úlevě nejen britské veřejnosti jako celku, ale i převážné většiny jeho vlastní strany. Po třech funkčních obdobích v úřadu by tomu stěží mohlo být jinak. Ač je to klišé, moc skutečně korumpuje a pozdní Blairova éra, tak jako před ním v případě Margaret Thatcherové, byla odpornou podívanou.

Je paradoxní, že u muže, který tak dlouho držel otěže moci, je nejasné, jaký domácí odkaz po sobě zanechá, ba jestli vůbec nějaký. Blairismus byl postoj, styl, ale co se podstaty týče, nepředstavoval žádný radikální rozchod s thatcherovským dědictvím, jež noví labouristé tak chytře vložili do nového obalu a které, to se musí nechat, naplňovali lidštěji, než se kdy dalo říct o železné dámě.

Zahraniční politika je ovšem z jiného soudku. Ať si o něm člověk myslí cokoli, v mezinárodních otázkách byl Blair lídrem velkého významu. Ba lze jej věrohodně označit za osobu povýtce zodpovědnou za formulaci a úspěšnou propagaci doktríny „humanitární intervence“. Tyto myšlenka během 90. let minulého století zaujala značnou část elity vyspělého světa a posloužila jako morální zdůvodnění hlavních vojenských intervencí Západu po skončení studené války, od Bosny po Irák.

Vzhledem k tomu, jakou katastrofou se ukázala být invaze do Iráku, je těžké si i jen vzpomenout, kdy se intervence na mravním základě – ať už ke zmaření plánů diktátora jako v případě balkánských válek, nebo k ukončení anarchických ukrutností jako v případě britského zásahu Sieře Leone – jevily jako skvělý pokrok v mezinárodních záležitostech. Mocní už dál neseděli nečinně stranou, když řezníci jako Slobodan Milošević nebo Foday Sankoh masakrovali své vlastní obyvatele.

Humanitární intervence se dnes pro mnohé, kdo v ni kdysi věřili, stala vulgarismem. S lítostí Blairův odchod sledují jen američtí neokonzervativci, pochopitelně vděční za jeho podporu irácké války a schopnost ji promyšleně a výřečně obhajovat (na rozdíl od prezidenta Bushe, který nedokáže ani jedno). Co se však může ztrácet je to, kolik lidí v doktrínu skutečně věřilo.

Blair v ní má víru nadále. Na otázku po stěžejním principu své zahraniční politiky odpověděl v nedávném rozhovoru dvěma slovy: „liberální intervencionismus.“ Svět se mohl posunout dál, vytrestaný poznáním, že kdo provádí intervenci, byť třeba zasahuje ve jménu lidských práv, může jednat stejně barbarsky jako prožluklí diktátoři. Blair si ale, zdá se, stojí za svým. Proslulý výrok Thatcherové o sobě samé – „tato dáma není na otočky“ – na něj padne rovněž.

Abychom k Blairovi byli spravedliví, nejde o pouhou tvrdohlavost, jak tomu podle všeho je v případě Bushe a jeho současných i dřívějších přisluhovačů, Donalda Rumsfelda, Paula Wolfowitze a samozřejmě viceprezidenta Dicka Cheneyho. Pro Blaira existuje mravní jednota mezi zásahy v Kosovu a Iráku; obě tyto intervence označil za příklad postvestfálské myšlenky, že mocné státy jsou vyzývány, aby celosvětově bránily trpící společenstva, a to i vojenskými prostředky.

Na obvinění, že tato myšlenka je vlastně staromódní liberální imperialismus aktualizovaný pro svět po studené válce, Blair důsledně odpovídá, že v Kosovu, Sieře Leone a Iráku vyzýval k válkám „hodnot, nikoli zájmů“. Ve chvílích podrážděnosti se ptá, proč se tolik těch, kdo nepovažovali za újmu, když NATO podrylo Miloševiće, neústupně staví proti vypuzení Saddáma Husajna.

Odpověď je vlastně úplně jednoduchá. Blairova vize válek vedených ne za zájmy, ale hodnoty se čím dál silněji jeví jako mravní zástěrka – svým způsobem podobná tomu, jak vlády bohatých zemí využívají lidská práva, aby ospravedlnily své přetrvávající dominantní postavení v institucích, jako je Světová banka a MMF. Skutečnost, že NATO má dnes za to, že jeho operační oblast se rozprostírá až do Hindúkuše, znejistila i mnohé z těch, kteří kdysi v humanitární intervenci věřili tak horlivě, jak v ní dosud věří Blair.

Samozřejmě že Blair se za nového imperialistu nepovažuje. Právě naopak, jak dal mnohokrát najevo, kvůli tomu, že nepodporují liberální intervence, považuje za nemorální své kritiky. Avšak za nemorální se nepokládali ani kolonialisté devatenáctého století. Zřejmě největší z britských imperiálních dobyvatelů v Africe, Cecil Rhodes, kdysi imperialismus definoval jako „filantropii plus 5%“. Vezměte si tohle, Dicka Cheneyho a Halliburton.

Až se Blair vydá na přednáškové turné a ve vhodný okamžik vydá paměti, nesporně se o tom, jak své činy ospravedlňuje, dozvíme ještě víc a uslyšíme další vyjádření jeho intervencionistického kréda. Dojemnost jeho situace ovšem tkví v tom, že už ho nikdo neposlouchá.

Blair je poslední intervencionista. Ani jeho nástupce Gordon Brown, ani nástupce George W. Bushe, ať už se jím stane kdokoli, nebude schopen zorganizovat další zásah podobný tomu v Kosovu, natož pak v Iráku.

Ti, kdo naléhají na vojenskou intervenci v Dárfúru, by zřejmě řekli, že to není dobře. Když se ale rozohňují proti neschopnosti Západu jednat, měli by si vzpomenout na to, proč je takový zásah nemožný. Tím, že Tony Blair umístil liberální intervencionismus do centra své zahraniční politiky, proměnil jej v prudce jedovatou látku – v politicky neprůchodnou věc přinejmenším na jednu generaci.