CAMBRIDGE – Od doby, kdy se Vladimir Putin dostal před deseti lety k�moci, se kremelský režim opírá o dva pilíře: bezpečnostní složky a vývoz energií. Potlačením vnitřních oponentů a pohlcením jejich aktiv vytvořil režim dvojí monopol.

Přerozdělení části zisku plynoucího z�vysokých cen energií umožnilo režimu zlepšit životní úroveň a zajistit si popularitu u obyčejných Rusů. Vyřešení vnitřních problémů režimu nepřiměřeným použitím síly pak přesvědčilo i bývalé agenty KGB posedlé bezpečností.

Tato kombinace cukru a biče až donedávna účinně fungovala. Faktická absence občanských protestů v�Rusku během Putinovy éry se zdá úžasná. Nenechme se však mýlit: Putinova popularita se neopírala o jeho energii, humor nebo mystičnost, nýbrž o mzdy a úvěry, ze kterých se Rusové nikdy předtím netěšili. A dokud ceny ropy rostly rychleji než ruské mzdy, mohli lidé u moci stále inkasovat značnou část zisků.

Dnes toto šťastné spojenectví Kremlu a obyčejných Rusů končí. Jen málo ruských politiků, tím méně pak ruská veřejnost, očekávalo, že se ceny ropy a plynu zřítí tak hluboko. Nevíme, co se teď stane. Pokud ceny opět vyskočí vzhůru, budou Putin a jeho lidé velebit sami sebe a svou moudrost. Budou-li však ceny stagnovat na současné úrovni, je Putinův systém odsouzen k�zániku.

Není náhoda, že katastrofální prezidentská působení George W. Bushe a Vladimira Putina probíhala souběžně. Tím, že vyšrouboval ceny energií, se stal Bush Putinovým největším spojencem, přičemž Putin to Bushovi oplatil přeorientací Ruska z bezpočtu jiných problémů na „terorismus“. Oba se snažili zvrátit dílo svých úspěšných předchůdců, Billa Clintona a Borise Jelcina. Oba zavedli své země do pastí, s�nimiž se musí potýkat jejich následovníci. Když Bush prohlásil, že se mu líbilo, co viděl v�Putinových očích, myslel to vážně. Jejich nástupci jsou však stejně odlišní jako procedury, které je vynesly k�moci.

Už od sovětských dob se má Kreml tradičně na pozoru před demokratickými administrativami ve Spojených státech. John F. Kennedy odmítl tolerovat sovětskou vojenskou přítomnost na Kubě. Jimmy Carter bojkotoval olympijské hry v�Moskvě. Clinton vedl úspěšnou operaci proti Srbsku Slobodana Miloševiće, nejlepšího přítele Kremlu v�Evropě. A Obamův triumf předznamenal zhroucení cen ropy.

Se zadrhnutím energetických příjmů ztratí Putinův režim popularitu. Stěžejní mýty o Putinovi coby léčiteli národa a zajišťovateli rozhazovačných rozpočtů se hroutí.

Putin se navíc nemůže vyhnout zodpovědnosti. Pokud si Kreml v�uplynulých šesti letech přisvojoval zásluhy za prosperitu živenou ropou a plynem – prosperitu založenou výlučně na hospodářském blahobytu jinde ve světě –, pak by měl nést zodpovědnost i za současnou devastaci.

Zatímco Američané přirovnávají současnou situaci k�velké hospodářské krizi, Rusové ji srovnávají s�krizí v�roce 1998, která je v�jejich kolektivní paměti mnohem čerstvější. V�roce 1998 se celý svět, který se tehdy těšil globálnímu boomu, díval na Rusko s�účastí. Dnešní poměry ani nemohou být odlišnější.

V�roce 1998 ještě Rusové nepokládali automobily z�dovozu, zahraniční turistiku a další požitky střední třídy za samozřejmost. Vládnoucí skupina v�Kremlu byla tehdy pestrobarevná a zmítala se v�konfliktech, avšak její reakce na krizi byla účinná, a dokonce i kreativní. Dnes je vládnoucí garnitura jednolitá, jednomyslná a s�největší pravděpodobností i nezpůsobilá k�jakékoliv seriózní revizi politiky. Je to nebezpečná situace.

Současná úroveň antiamerikanismu v�oficiálních ruských médiích se sice jeví jako bezpříkladná, avšak režim nejvíce znepokojují vnitřní problémy. Během současné finanční krize, která Rusko zasáhla těsně po válce s�Gruzií v�srpnu loňského roku, vydaly Kreml a duma řadu zákonů a nařízení, které proměnily Putinův autoritativní režim v�diktaturu. Opoziční strany se staly zanedbatelnými. Firmy oligarchů byly do značné míry znárodněny. Funkční období prezidenta se prodloužilo. Do průmyslových center s�rostoucí nezaměstnaností se přesunou další vojáci.

Soudy za účasti poroty, které byly už tak vzácné, jsou vidět stále méně. Téměř denně se přetřásá téma velezrady. Budeme svědky další perzekuce vědců, novinářů a podnikatelů, jejichž práce pro mezinárodní dobročinné organizace, sdělovací prostředky nebo korporace bude od nynějška považována za zradu.

Někteří z�těchto lidí budou zavražděni, místo aby byli souzeni; jiné budou soudit státem jmenovaní soudci, místo aby byli zavražděni. V�Putinově Rusku to však už není nic nového.

Do zpráv se dostanou až podobné masové protesty, jakých jsme byli nedávno svědky na Ukrajině, v�Thajsku nebo v�Řecku. Dokáže je Putinův dvojí monopol přežít? Možná ano, ale podaří se mu to pouze v�případě, že se odváží riskovat hlubokou změnu, novou perestrojku namísto pouhého tání. Pravděpodobnější však je, že tento režim je příliš zkostnatělý a zaslepený, než aby dokázal jednat.