Je tomu už 20 let od chvíle, kdy se předsedou americké Federální rezervní banky stal Alan Greenspan. Roky, jež od té doby uplynuly, přinesly ze všech generací nejrychlejší globální tempo růstu průměrných výdělků a rovněž pozoruhodně málo případů vzplanutí deflace způsobující masovou nezaměstnanost či inflace ničící majetek. Za skutečné makroekonomické katastrofy rozsahu, jenž byl v předchozích desetiletích k uzoufání běžný, se počítají pouze ztracená dekáda a půl Japonska a těžkosti přechodu od komunismu.

Když Alan Greenspan nastupoval do úřadu, toto „velké zklidnění“ se neočekávalo. Americká fiskální politika byla tehdy naprosto vyšinutá – mnohem víc než v současnosti.

Indie se zdála být po uši ve stagnaci. Čína sice rostla, ale střední životní úrovně zjevně nebyly vyšší než v dobách takzvaných „zlatých let“ Číny na počátku 50. let, po přerozdělení půdy, ale ještě před tím, než násilná kolektivizace proměnila rolníky v nevolníky. Evropská nezaměstnanost krátce předtím opět výrazně povyskočila a „socialistické“ státy se s racionálním hospodářským rozvojem neslučovaly natolik, že jejich politické systémy dva roky nato padly. Latinská Amerika se topila ve své vlastní ztracené dekádě, poté co na počátku 80. let propukla krize zadluženosti.

Samozřejmě, léta od roku 1987 neuběhla bez velkých makroekonomických šoků. Americký akciový trh se hned na podzim onoho roku z technických důvodů propadl. Invaze Saddáma Husajna do Kuvajtu v roce 1991 byla šokem pro světový trh s ropou. V roce 1992 se zhroutil evropský mechanismus pevného měnového kurzu. Zbytek dekády přerušily krize mexického pesa roku 1994, východoasijská krize let 1997-98 a potíže v Brazílii, Argentině, Turecku a dalších zemích; nové milénium začalo v roce 2000 krachem internetové bubliny a ekonomickými důsledky teroristických útoků z 11. září 2001.

Dnešní globální nevyváženosti a nevyrovnané reálné směnné kurzy navíc hrozí, že vyústí nejen v mírnou recesi, ale ve významnou a trvající depresi. Přesto zatím žádná z těchto událostí – kromě Japonska od počátku 90. let a nezdarů transformace v zemích na východ od Polska – nevyvolala dlouhotrvající krizi.

Ekonomové předložili tři vysvětlení toho, proč makroekonomické katastrofy v uplynulé generaci nevyvolaly více lidského strádání a nenarušovaly dlouhodobý hospodářský růst. Zaprvé, někteří ekonomové tvrdí, že jsme jen měli štěstí, protože se neobjevila žádná strukturální změna, která by posílila odolnost světové ekonomiky. Podle tohoto názoru jsme jednoduše házeli kostkou a vyhráli pětkrát v řadě za sebou. Měli bychom být šťastní a vděční, ale neměli bychom očekávat, že to bude pokračovat.

Zadruhé, centrální bankéři se konečně naučili dělat dobře svou práci. Před rokem 1985 centrální bankéři podle této teorie měnili z roku na rok své cíle. Jeden rok se třeba snažili řídit inflaci, třebaže rok předtím chtěli snižovat nezaměstnanost, další rok zase vyvíjeli úsilí s cílem snížit náklady na refinancování státního dluhu a ještě další rok se zaměřovali na udržení měnového kurzu na té či oné hodnotě, kterou preferovali jejich političtí šéfové.

Nouze o prozíravé rozhodování ze strany centrálních bankéřů způsobila, že hospodářská politika se potácela mezi přešlapováním, chůzí, zrychlováním a zpomalováním. Připočte-li se to k běžným šokům, které světové hospodářství postihují, tento zdroj destabilizační volatility vytvářel před rokem 1987 rozkolísaný svět, který mnohé lidi vedl k údivu, proč někdo jako Alan Greenspan – jenž předtím strávil ve vládě jen několik let – vůbec má o tento post zájem.

Poslední vysvětlení říká, že se zklidnily finanční trhy. Chytré peníze na finančních trzích se dnes řídí dlouhodobým názorem, že ceny aktiv jsou většinou racionálními očekáváními předpokládaných budoucích fundamentálních hodnot. Před rokem 1985 naproti tomu finanční trhy drtivou měrou ovládalo stádní chování krátkodobých obchodníků, tedy lidí, kteří se nesnažili stanovit fundamentální ukazatele, ale předpovědět, jaké všeobecné mínění se bude podle všeobecného mínění očekávat, a předpovědět to dřív než všeobecné mínění. Centrální bankéři tak byli v pasti snahy řídit světové hospodářství zasahované šoky náhodných proměn pudů investorů a obchodníků.

Když tyto otázky promýšlím, nenacházím žádné důkazy pro první teorii. Od roku 1985 jsme mnoho štěstí neměli. Právě naopak, myslím, že ve skutečnosti – měřeno závažností šoků soukromého sektoru i dalších oblastí, které globální hospodářství postihly – jsme měli spíše smůlu.

Nevidím důkazy ani ve prospěch třetího vysvětlení. Bylo by hezké, kdyby finanční trhy byly racionálnější než v předchozích generacích. Nenalézám ale žádné institucionální změny, které by je k tomu přivedly.

Hádám tedy, že by bylo moudré sázet na teorii, že centrální bankéři dneška jsou šikovnější a prozíravější a že jsou méně náchylní sami sebe vodit za nos či se nechat vodit za nos svými politickými šéfy, kteří rok co rok nepředvídatelně mění cíle, jež by měli prosazovat. Kéž by tento stav věcí přetrval.