Wednesday, October 22, 2014
0

Nadcházející zkouška G-20

BRUSEL – Červnové schůzky skupiny G-20, zkraje měsíce v jihokorejském Pusanu pro ministry financí a koncem měsíce v Torontu pro hlavy vlád, představují okamžik, kdy hlavní aktéři světové ekonomiky přeřadí z rozpočtového stimulu na snižování výdajů. Ne všichni jsou s tím zajedno.

Ministr financí Spojených států Tim Geithner před pusanským setkáním varoval před „zevšeobecněným, nediferencovaným posunem k protlačování konsolidačních plánů“ a zdůraznil potřebu „postupovat v souladu s upevňováním oživení soukromého sektoru“. Ve vyjádřeních ostatních ministrů financí se ale Geithnerova upozornění neodrážela. Vyzdvihovali spíše „důležitost udržitelných veřejných financí“ a nezbytnost „opatření, která zajistí fiskální udržitelnost“. Pryč je důraz kladený na obezřetné, postupně krokované strategie; snaha najít novou rovnováhu byla v komuniké ze summitu téměř neznatelná.

Tato změna zasahuje v prvé řadě Evropu. Jihoevropské země krátce před schůzkou v Pusanu oznámily zásadní konsolidační snahy v naději, že uklidní trhy s dluhopisy. Vzápětí britský předseda vlády David Cameron ohlásil „nastupující roky útrap“, německá kancléřka Angela Merkelová nastínila plán na snižování výdajů v hodnotě 100 miliard dolarů a francouzský premiér François Fillon podobný plán v hodnotě 80 miliard dolarů.

Vyspělé země se ocitají v bezútěšné rozpočtové situaci; deficity v roce 2009 dosahovaly v průměru 9 % HDP a vyhlídky na poměr veřejného dluhu k roku 2015 vzrostly na víc než 100 % HDP oproti zhruba 70 % HDP před propuknutím krize. Podle propočtů MMF by dosažení 60% poměru do roku 2030 vyžadovalo v letech 2010 až 2020 rozpočtovou korekci v rozsahu téměř devíti procentních bodů HDP v průměru. Některé země sice v minulosti korekcemi podobného rozsahu prošly, avšak všeobecná konsolidace takového druhu je bezprecedentní.

Jak bolestivá tato korekce bude? V minulosti se některé země těšily z konsolidací, při nichž slzy netekly, protože spuštění programu osekávání výdajů doprovázelo snížení dlouhodobých úrokových sazeb, pokles soukromých úspor nebo nárůst vývozu díky devalvaci směnného kurzu (případně všechny tyto jevy najednou). Dnes jsou ale poměry charakteristické nízkými úrokovými sazbami a vysokým soukromým zadlužením, takže nic z toho nepomůže, snad kromě účinků směnného kurzu. Ostatně v Evropě už devalvace začala a řada pozorovatelů propad eura, z 1,50 dolaru na konci roku 2009 na 1,20 dolaru v posledních dnech, pokládá za dostatečný na to, aby negativní vliv zkracování výdajů na růst krátkodobě kompenzoval.

To ale může fungovat, jen pokud totéž neučiní USA a budou nadále sloužit jako spotřebitel poslední záchrany. Což se stát nemůže. I když budou USA snižování výdajů oddalovat, Kongres USA stěží strpí zhodnocování amerického dolaru, které posiluje konkurenční schopnost evropských vývozců a přesouvá břemeno podpory oživení na americké spotřebitele.

Ještě důležitější je, že čím dál nervóznější trhy s dluhopisy v určitý okamžik začnou zpochybňovat udržitelnost veřejných financí USA. Fiskální pozice USA není oproti velkým evropským zemím, jako jsou Německo, Francie nebo Velká Británie, o nic lepší; ve skutečnosti je horší. To, že EU pocítila tlak jako první, je jen tím, že je rozdrobená, a trhy proto začaly zpochybňováním solventnosti nejslabších zemí unie, a že netěží z efektu bezpečného úkrytu.

V rozvojovém světě, který sice v některých případech postihly náhlé zvraty kapitálových toků plynoucí z kolapsu světového obchodu, ale nestojí před výzvou interní korekce, se situace ve veřejných financích naštěstí naprosto liší. Třebaže v budoucnu domácí úvěrové boomy mohou představovat hrozbu, banky rozvíjejících se trhů zůstaly vůči dopadům finanční krize povětšinou imunní. Domácí nefinanční sektory tedy nenarážejí na vyhlídky zkracování dluhové páky.

Ještě důležitější je, že fiskální potíže těchto zemí jsou mnohem menších rozměrů než ve vyspělém světě; vlastně téměř neexistují. Výchozími body jsou 40% poměr veřejného dluhu k HDP a průměrný rozpočtový deficit, který je jako podíl HDP o čtyři procentní body nižší než ve vyspělém světě. S přihlédnutím k mnohem rychlejšímu potenciálnímu růstu je zapotřebí jen nevelké úsilí, aby se poměr zadlužení udržel kolem 40% hladiny.

Co když tedy do stadia vleklé rozpočtové korekce vstoupí Evropa a USA zároveň, zatímco rozvíjející se svět si zachová kurz? Co když rozbíhavost mezi severem a jihem v rámci G-20 ještě zesílí?

Pravděpodobné jsou čtyři důsledky.

Zaprvé, světový růst bude brzdit značná přítěž. Ať rozvíjející se svět vyvine sebelepší snahu zachovat domácí spotřebu a přeorientovat vývozy z vyspělých zemí do ostatních rozvíjejících se zemí, evropský a americký mamut (nemluvě o Japonsku) je jednoduše příliš velký na to, aby na světový růst neměl žádný vliv.

Zadruhé, růstová odstupňovanost mezi rozvíjejícími se a vyspělými zeměmi se bude rozšiřovat, což v důsledku zesílí toky kapitálu a kvalifikovaných pracovních sil směrem do rozvojového světa.

Zatřetí, vyspělé země budou potřebovat měnovou podporu, což si na řadu let vyžádá nízké sazby centrálních bank, zatímco měnové potřeby v rozvíjejících se a rozvojových zemích budou naprosto odlišné. Vzniklý tlak nevyhnutelně zpřetrhá vazby pevných směnných kurzů, neboť nebude vůbec možné, aby tatáž měnová politika vyhovovala oběma regionům.

Konečně, namísto koordinace řešení společných výzev, tak jako v roce 2009, budou členové skupiny G-20 nuceni koordinovat své odlišnosti. Pro instituci, která prokázala svou účinnost během krize, ale musí ještě zvládnout zkoušku, již představuje toto nové stadium globální ekonomiky, to bude zásadní test odolnosti.

Torontský summit bude první příležitostí k posouzení schopnosti G-20 se těmto novým okolnostem přizpůsobit.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured