Po vyhlášení nezávislosti Kosova se stabilita na západním Balkáně vrátila do evropské agendy. Nebude-li totiž Evropská unie jednat rychle, mohl by celý region sklouznout zpět, což by mělo strašlivé sociální, ekonomické i bezpečnostní důsledky. EU potřebuje celkový regionální přístup zaměřený na zbývající kroky, které dovedou každou zemi ke členství.

Západní Balkán – tento termín se používá teprve od roku 1999 – zahrnuje Albánii, Bosnu a Hercegovinu, Černou Horu, Srbsko a Kosovo, tedy státy, v nichž žije celkem asi 22 milionů obyvatel. Hospodářský vývoj v regionu je slibný: téměř všechny ekonomiky zaznamenávají vysoký růst tažený rostoucím průmyslovým výkonem a exportem. Vnitřní investice setrvale stoupají, neboť podnikatelská sféra zřejmě věří, že zbývající politické a bezpečnostní problémy – možné negativní důsledky vyhlášení nezávislosti Kosova a malátnost Bosny – budou překonány, a to spíš dříve než později.

Při opětovném navazování a zlepšování vztahů v regionu již bylo vykonáno mnoho práce. Evropskou unií vedený Pakt stability pro jihovýchodní Evropu od roku 1999, poprvé od rozpadu Jugoslávie, úspěšně stimuluje regionální přeshraniční spolupráci. Prospěch z toho mají energetika, dopravní infrastruktura – silnice, železnice a vodní cesty – a také prevence zločinnosti. Pakt stability byl nyní svěřen místní kontrole a znovu se vynořil v podobě Rady regionální spolupráce se sídlem v Sarajevu, která je připravena rozvíjet pro své členy regionální a multilaterální standardy.

Nedávno oživená Středoevropská dohoda o volném obchodu (CEFTA) má být hlavním regionálním motorem obchodu a podnikání obecně a bude se řídit pravidly WTO a závazky jednotlivých stran vůči EU. Podobně i Proces spolupráce v jihovýchodní Evropě je jednou z relativně nových regionálních organizací, které přispívají k přípravám kandidátských a potenciálně kandidátských zemí na členství v EU a představují první skutečně celoregionální politické fórum, jehož se účastní členové EU i uchazeči o členství.

Tyto orgány však nesmí být pokládány za náhražku mnohem rozsáhlejšího přístupového procesu, který může iniciovat pouze EU samotná. Navzdory příznivým vyhlídkám a poměrně malé velikosti regionu to však unie dělá jen pomalu.

Jistě, tempo přibližování kandidátských zemí k unii závisí na rychlosti jejich reforem. A Evropa s životně důležitou podporou Spojených států tvrdě pracovala na zastavení krveprolévání z 90. let a poté pomáhala při obnově balkánských států.

Unii se však zatím nepodařilo připravit západní Balkán na přijetí, a naplnit tak slib svých vedoucích představitelů na summitu v Soluni v roce 2003, že západobalkánské státy do unie přijmou, jakmile tyto země splní standardy unie.

Tento slib nebyl jen projevem dobročinnosti: Balkán by do EU přinesl novou hodnotu. Vleklá vnitřní krize EU ohledně navrhované ústavy byla velkým rozptýlením pozornosti a poškodila reputaci unie na Balkáně. Doufejme, že nová reformní smlouva pomůže uklidnit kritiky a vydláždit cestu k nové – a stabilnější – fázi integrace.

V opačném případě by si člověk musel klást otázku, co se stalo s evropským duchem 70. a 80. let, kdy země jako Řecko, Portugalsko a Španělsko, které se krátce předtím vymanily z diktatury a občanských nepokojů, byly v evropském společenství demokratických států vítány. Přijatá politická rozhodnutí byla tehdy mnohem riskantnější než ta, která se nabízejí na Balkáně, a úspěchy Řecka i obou států Iberijského poloostrova dokládají moudrost odvážných rozhodnutí učiněných v té době.

A co dnes? Nejnovější členové, Bulharsko a Rumunsko, leží na Balkáně a oba představují příklady zemí se zvláštními potřebami. EU zpočátku brala přístupová jednání s nimi poněkud lehkovážně, ale poté se rozhodla pokračovat ve sledování obou zemí i po vstupu do unie, aby zajistila, že se u nich rozvinou efektivní systémy státní správy a soudnictví, které jsou podmínkou členství.

EU si musí vzít z této skutečnosti ponaučení a vyvinout přístupovou strategii pro západní Balkán, jehož rozvoj se po konfliktu zdržel v důsledku složitého přechodového procesu. Jakýkoliv nový přístup EU by měl zohledňovat speciální potřeby těchto zemí, dát jim naději a současně zmírnit důsledky Kosova.

Je v zájmu Evropy stejně jako v zájmu regionu integrační proces urychlit. Posílený přístupový proces by přispěl ke konsolidaci EU, a to teritoriálně i politicky, a současně posílil její roli v širším sousedství – kolem Středozemního moře, na Blízkém východě a kolem Černého moře.