Žádná ekonomika není uzavřený, autonomní vesmír, který by se řídil pravidly nezávislými na právu, morálce a politice. Ba ty nejzajímavější ekonomické otázky všeobecně leží na hranici se sousedními disciplinami. Nikde to ovšem není jasnější než na interakci mezi hospodářskými procesy a přírodním prostředím.

Charakteristickým rysem tohoto vzájemného působení je, že se neřídí zákony mechaniky, nýbrž zákony termodynamiky, zejména zákonem o entropii, podle něhož se množství volné energie, již lze převést na mechanickou práci, s časem snižuje – jde o nevratný proces kulminující „tepelnou smrtí“. Bezpočet výzkumníků, inspirovaných průkopnickou prací zesnulého Nicholase Georgescu-Roegena o vztahu mezi ekonomickými procesy a fyzikou, se pokusila – nepříliš úspěšně – zformulovat „entropickou“ teorii ekonomie a společnosti, zejména během 70. let 20. století.

Entropické pojetí předpokládá, že ekonomické procesy kvůli svým mnohačetným interakcím s přírodou vyvolávají nevratné důsledky. Čerpáme zásoby neobnovitelných přírodních zdrojů (například ropy a kovových rud) a ničíme nebo pozměňujeme kvalitu dalších zdrojů (třeba vody a orné půdy), neboť vyvíjíme rytmus využívání přesahující jejich regenerační schopnost. Využívání neobnovitelných zdrojů vlastně odpoutává tempo hospodářského růstu od rychlosti ekologické obnovy, což zesiluje zhoršování biosféry, včetně nevratných změn klimatu.

Zákon o entropii nám připomíná, že budoucím generacím odkážeme degradované přírodní dědictví, zřejmě méně přiměřené jejich potřebám, než jaké jsme zdědili my. Bohužel neexistují žádná snadná řešení. V zájmu jakého principu můžeme například od Číny a Indie žádat snížení jejich hospodářského dynamismu, aby tak využívaly menší množství přírodních zdrojů planety? Vždyť pomalejší růst vyspělých zemí není důsledkem dobrovolného sebeomezení, ale vyšší životní úrovně – a naší neschopnosti urovnat své vlastní hospodářské nevyváženosti.

Nemůžeme ekologický rytmus vnucovat lidem, kteří jsou chudší než my, když jsme zbohatli právě díky faktu, že jsme se z tohoto rytmu vyvázali. Ani pro vyspělé země není ekonomické smršťování, ba ani stagnace řešením, a to z podobného důvodu: znamenalo by to nutnost buď akceptovat stávající nerovnosti, anebo zavést režim usilující o rovné přerozdělení zdrojů. Taková možnost se scvrkává na nesnesitelný cynismus, nebo totalitní utopii.

Naštěstí pro nás však naši evoluci neurčuje jen entropie, ale rovněž akumulace vědomostí a technického pokroku, což je proces stejně nevratný jako ztenčování zásob neobnovitelných zdrojů a degradace kvality životního prostředí. Ekonomika je tudíž entropická pro zdroje a dějinná pro výrobu, organizaci a šíření vědomostí, přičemž naděje na ekonomickou a environmentální udržitelnost tkví v prostoru mezi těmito dvěma dynamickými procesy: hladina růstu, pro niž se rozhodneme, musí být podmíněna dostatečnou úrovní vědomostí, které zajistí přežití systému.

Přesto platí, že příroda, stejně jako znalosti, je veřejným statkem, který vyžaduje intervenci státu, aby byl „produkován“ v dostatečných množstvích. Jediným způsobem, jak překonat konečnost našeho světa je udržovat co největší prostor mezi entropií a historií tím, že budeme investovat do vzdělávání a výzkumu zaměřeného na přibývání obnovitelných energií, snižování energetické intenzity našich životních úrovní a zpomalování tempa narušování životního prostředí.

Všeobecně se věří, že taková strategie by byla k ničemu, kdyby jejím jediným účinkem bylo nechat rychleji zbohatnout ostatní tím, že se sami stáhneme. Avšak jestliže tuto strategii pojmeme jako zvládání dvou dynamických procesů, překonávání ekologického omezení by mohlo být katalyzátorem růstu.