Před deseti lety bylo intelektuální módou porovnávat reformní procesy v Číně a v Rusku. Bylo vhodnější tak jako Číňané začít ekonomikou, tedy snažit se rychle zbohatnout, aniž by to rozčeřilo vody politicky? Nebo bylo lepší začít politikou, obnovit svobodu a doufat, že prosperita přijde později, což se jevilo jako směřování Ruska za Michaila Gorbačova a Borise Jelcina?

Dnes začala nová komparativní debata. Tentokrát není tématem Rusko versus Čína, protože Rusko už dávno přestalo být předmětem srovnávání. Místo toho se nová komparativní debata věnuje dvěma novým asijským ekonomickým, demografickým a politickým obrům, Číně a Indii. Roční hospodářský růst Číny už 26 let dosahuje zhruba 8-9%; Indie v poslední dekádě zaznamenala obdobné tempo.

V „plochém světě“ globalizace – abychom si vypůjčili trefnou metaforu Thomase Friedmana – Rusko podle všeho už nemá místo. Samozřejmě, Rusko je stále druhou největší jadernou mocností na světě a jako jeden z předních světových vývozců ropy a plynu má prospěch z dnešních vysokých cen energií. Ruská populace nám však mizí před očima. Průměrná délka života dosahuje u mužů pouhých 57 let a v zemi každoročně ubývá bezmála 800 tisíc lidí. Vskutku, Rusko je spíš křehký stát produkující ropu než modernizující se hospodářský gigant.

Řečeno bez obalu, Rusko už není ve stejné kategorii jako Čína. Zatímco říše středu po staletích úpadku s hrdostí získává zpět své světové postavení, Rusko se vzdorovitě pokouší oživit svůj někdejší imperiální status, avšak způsobem, který se zdá být odsouzen k nezdaru.

Rusko zjevně udělalo obrovské kroky špatným směrem, a to ve chvíli, kdy Čína podniká kroky správným směrem, byť třeba sebemenší. Setkáte-li se s dnešní „novou ruskou nomenklaturou“, zažijete náhle pocit, že jste o 20 let mladší, tak plni jsou nostalgie po přetvářkách studené války.

Naproti tomu, při pohledu z dálky si o čínských ekonomických elitách, oděných do nových obleků, můžete myslet, že jsou to Japonci. Kde Rusko představuje návrat do minulosti, Čína nabízí průhled do budoucnosti, třebaže nejasný.

Ovšemže, jistou roli tu hraje předpojatost. Coby Evropané já a lidé mně podobní téměř instinktivně od Ruska očekáváme víc. V kulturním, ne-li politickém smyslu jde konec konců o evropský národ, zatímco pokrok v Číně se nebude posuzovat podle zavádění demokracie v západním střihu, ale jak člověk doufá, podle měřítek právního řádu po vzoru Singapuru.

Odlišné cesty, jimiž se Rusko a Čína ubírají, lze zčásti vysvětlit tím, jak lidé vnímají sami sebe. Číňany těší pohled na sebe samotné, založený na tom, jak svět spojuje obdiv k jejich dynamismu, lačnost po trhu, který tvoří, a obavy z konkurence, již představují. Rusy naproti tomu, zdá se, motivuje temná forma narcismu. Nenacházejí nic, na co by před zraky ostatních mohli být hrdí. Jsou respektováni kvůli tomu, co ovládají – sovětské dědictví jaderných zbraní a „křesťanské energetické zdroje“, abychom citovali bizarní poznámku Vladimira Putina při jeho první oficiální návštěvě Paříže –, nikoli však pro jejich hospodářské výsledky či jejich podstatu.

Čína a Rusko obvykle líčí svou vlastní minulost i budoucnost naprosto odlišným způsobem – se sebedůvěrou v případě Číny a s rozpaky nad sebou samým v případě Ruska. Čínské elity jsou přesvědčené, že čas hraje v jejich prospěch a že je jen přirozené, aby si Čína opět vydobyla své postavení mezi předními světovými velmocemi, ba aby se jednou snad objevila na samém vrcholu.

Tato vyrovnaná trpělivost stojí v ostrém kontrastu k úzkostné zamlklosti ruských lídrů, již teprve musí překonat ponížení, které Rusko utrpělo s rozpadem Sovětského svazu na konci studené války. Rusko sice snad prochází obdobím celkové „rekonstrukce“, ale tato rekonstrukce se v politice a ekonomice a také ve vztahu k jeho impériu ubírá špatným směrem.

Současným Putinovým tažením proti občanské společnosti, opětovným znárodňováním klíčových segmentů hospodářství, neschopností vytvořit jakýkoli politický přístup k řešení konfliktu v Čečensku a pěstováním imperiální nostalgie Rusko hubí svou jedinou naději na to, že v budoucnu bude něco znamenat.

Přesto není na místě, aby Čína vyhlašovala vítězství. Propast mezi vlastnostmi čínských ekonomických a vědeckých elit na jedné straně a tamních vládnoucích politických elit na straně druhé je prostě tak kolosální – a stále narůstá –, že stabilitu nelze považovat za samozřejmost. Člověk v Číně tuší porodní bolesti občanské společnosti, kvůli nimž je čím dál naléhavější zavedení právního řádu. Bez politických reforem se čínská sebedůvěra rychle promění v deziluzi, ba dokonce v pocit klamu. Jestliže k tomu dojde, mohly by oživnout debaty o Rusku a Číně, tentokrát coby srovnání konkurenční dekadence.