CAMBRIDGE: Evropa si užívá své konjunktury, hospodářského růstu a euforie. Ale jak dlouho může tento stav trvat? Očekává se, že nováček na scéně, Evropská centrální banka (ECB), brzy podlehne nervozitě a odpálí už dávno připravenou bombu dosud zatajovaných údajů o inflaci. Bude banka čekat na skutečné projevy inflace, než zahájí svůj útok? Anebo naopak při prvním zahřmění ze strany silných obchodních kruhů ECB složí zbraně, a bude se bát, že nakonec bude obviněna z útěku z bojiště.

ECB by snad mohla všechny překvapit svojí úspěšnou politikou pragmatismu, ve stylu Alana Greenspana, šéfa Rady Americké centrální banky (US Federal Reserve Board). Nicméně, ECB by neměla předpokládat, že bude tak populární, jak je bankéř Greenspan. Jen se prostě pokouší být úspěšná. A zde je třeba říci, že za úspěchem ECB vidí jen jedinou věc: inflaci pod 2%. Všechno ostatní, včetně nedostatku stabilní konjunktury, je věcí strany nabídky evropského hospodářství a ta by také měla být za problémy viněna.

Během roku, který má ECB za sebou od svého založení, si banka našla svoji cestu na pevnou zem: naslouchala radám Hanse Tietmeyera, bývalého šéfa Bundesbanky, cílené k tomu, aby evropské hospodářství dosáhlo skutečné „cestovní rychlosti“. A aby bylo možné udržet inflaci pod 2%, nesmí tato cestovní rychlost ekonomiky přesáhnout 1,5%. I tak je ponechán dostatečně velký prostor pro všemožné nepředvídatelné události, které posilují inflaci, ale přitom nedovolí, aby inflace překročila hranici 2%.

Dnešní konjunktura je testem. Vycházíme-li ze současné situace, kdy je inflace stěží nad 1%, bude vzestup evropského ekonomiky bezpochyby znamenat zvyšování inflace. Riziko překročení bodu 1,7% v nastávajícím roce, vyvolalo nedávné prudké zvýšení úrokových měr. Na kapitálových trzích byl tento závazek k boji s inflací, který nebude jen vzdáleně připomínat nějaké experimenty, uvítán nižšími dlouhodobými úrokovými mírami.

Během příštích šesti měsíců také uvidíme, jak se podaří nové Evropě uřídit mzdy. Abychom dokreslili extrémní situace, uveďme dvě možnosti. První, a rovněž nejpříznivější, je možnost, že dělníci všech zemí nové EMU zóny pochopí mocnou sílu trvale zafixovaných směnných kursů. Za situace, kdy jsou trhy otevřené a neomezované a směnné kursy již neexistují, ztratily pracovní síly ve všech zemích již většinu, pokud ne všechnu, svoji moc v oblasti stanovování cen. Žádný odborový svaz již nemůže předstírat, že zastupuje otrocky pracující dělníky a zaměstnance, jež nemohou profitovat ze zvyšování mezd ve srovnání s cenami, aniž by byly vzaty v úvahu všechny vazby na ziskovost a zaměstnanost. V této vizi Nové evropské ekonomiky bude mzdová disciplína prostě perfektní. A tak se ECB nestřetne s žádným problémem, kdy by mohla být míra inflace hnána dopředu rychleji než mzdy. Hospodářský růst může dál podstatnou rychlostí růst, protože mzdová inflace již nebude na pořadu dne.

Ovšem pesimistickou variantou může být toto: nic se prostě nezmění; Německo a Francie již mají pevně zafixované směnné kursy celé roky; a stejně tak Rakousko, Nizozemí a Španělsko. Jediné, co se změnilo, je to, že téměř ve všech zemích vládnou levicové kabinety, čehož nejdramatičtějším dokladem je Německo. V této vizi shledáváme, že pracovní síly považují pracovní proces téměř za otroctví, trhy jsou rozsegmentovány, a nezaměstnaní jsou až velkoryse podporováni Státem. A tak, už žádná mzdová zdrženlivost; vzhledem k navráceným ziskům je na čase také zvýšit mzdy zaměstnancům.

Po několik měsíců nebudeme znát odpověď na to, která z těchto možností převáží a zvítězí. Ale snad pomůže, když se pokusíme pohledět do budoucnosti a vyhodnotíme už tak úzký prostor, který ECB pro své manévrování má k dispozici. Při inflaci blízké Tietmeyerově cestovní rychlosti, máme k dispozici jen několik málo desetin procenta extra inflace, které mohou být ještě akceptovány, snad až 1,7, ale spíše pouhých 1,5%, a už nyní můžeme slyšet ohranou písničku ECB: dozajista nikdo nebude zpochybňovat argument, že jedna desetina procenta inflace navíc napomáhá hospodářskému růstu; nepochybně každý také musí souhlasit s tím, že jednoznačný úspěch při udržení inflace pod 2% rovněž napomáhá hospodářskému růstu. A tak žádné další experimenty. ECB pak zvýší úrokové míry, aby poněkud zpomalila ekonomický růst Evropy. Jestliže EU či ECB přijde s předpovědí hospodářského růstu okolo 3% pro dva následující roky, pak sledujte, jak úrokové míry poskočí.

ECB tak dosáhla bodu, kde byla Bundesbank po desetiletí. Centrální banka nemůže vytvářet hospodářský růst v ekonomice, která má špatnou nabídkovou stranu; v USA, s jejími vysoce konkurenčními trhy, si může centrální banka dovolit stát stranou. Ale v Evropě, kde jsou konkurenceschopnost a flexibilita nedostatkovým zbožím, kterým političtí lídři pohrdají a které jen haní, zde musí centrální banka chránit a preventivně bránit. A když má pochyby, zaútočit.

ECB naprosto oprávněně připravila svá anti-inflační doporučení; je jen správné, že se snaží o jednoznačné vychovávání trhů pracovních sil, až bude nakonec dosaženo jejich naprosté nechuti přijímat staré způsoby. A jen když bude tohoto stavu dosaženo, když bude nezbytně nutné, tak i za cenu snížení míry hospodářského růstu, můžeme očekávat, že konečně dohlédneme nějakých zlepšení v chování trhů pracovních sil. A možná, že ani zpomalení ekonomiky nebude stačit, pokud budou vlády ustupovat bezdůvodným a nezajištěným požadavkům na reálné mzdy (a z toho vyplývající nezaměstnanosti), které budou navyšovat velkorysými subvencemi. Splacení evropských dluhů nemůže přijít z účtů centrální banky, to musejí udělat vlády, jež konečně uznají, že ECB nemůže vytvářet hospodářský růst. A je třeba, aby hospodářskému růstu vytvořily správné podmínky, tím, že umožní existenci mnohem více konkurenceschopnější nabídkové strany ekonomiky.

Ovšem máme velké potíže zpozorovat i ty nejmenší náznaky zlepšování konkurenceschopnosti strany nabídky. Vlády se snaží, a nejzřejmější to je právě v Německu, před svými politickými rozhodnutími utéct, a tak neustále jen hovoří o přechodu k poučené společnosti a podobných snech. A současně ustupují ze správné cesty a zastavují radikální léčby pomocí smělých fúzí či tvrdých korporativních tréninků.

Žádná z těchto změn neproběhne bez jisté krize. Ale Evropa je bohatá, a z toho důvodu se ji žádná vážná krize v blízké budoucnosti netýká. V podstatě lze říci, že Evropa je se svým pomalých hospodářským růstem a stejně tak se zadlužováním se na úkor svých dětí celkem spokojená, a to právě proto, že tím udržuje mír a ten zase udrží zmatené a nerozhodné vlády u moci o něco déle. Pardon, ne o něco déle, tyto vlády budou dozajista moci hrát stejnou hru ještě celé příští desetiletí.

Jestliže tedy budou hospodářské výsledky Evropy mizerné, obviňujme Schroedera, a nikoliv ECB. Nová centrální banka a zastaralá ekonomika totiž znamená jen jedno: nízkou inflaci a malý hospodářský růst.