CAMBRIDGE – Američtí představitelé už několik let naléhají na Čínu, aby revalvovala svou měnu. Stěžují si, že podhodnocené žen-min-pi představuje neférovou konkurenci, ničí americká pracovní místa a přispívá k obchodnímu deficitu Spojených států. Jak by tedy činitelé USA měli reagovat?

Těsně před nedávnou schůzkou G20 v Torontu Čína ohlásila plán, který by umožňoval mírné zhodnocování žen-min-pi, ale některé americké kongresmany to nepřesvědčilo a nadále hrozí, že zvýší cla za čínské zboží.

Amerika nasává čínské dovozy, platí Číně v dolarech a ta si dolary ponechává. V devizových rezervách Čína shromáždila už 2,5 bilionu dolarů, velkou část v podobě cenných papírů vydaných ministerstvem financí USA. To podle některých pozorovatelů představuje zásadní posun globální rovnováhy moci, protože Čína může hrozbou odprodeje svých dolarů srazit USA na kolena.

Kdyby se však Čína pokusila srazit USA na kolena, mohla by zároveň sama sobě podrazit nohy. Nejenže by Čína propadem hodnoty dolaru snížila hodnotu svých rezerv, ale také by ohrozila setrvalou americkou ochotu dovážet levné čínské zboží, což by znamenalo propouštění a nestabilitu v Číně.

Abychom dokázali posoudit, jestli ze vzájemné závislosti pramení moc, je nutné upřít zrak nejen na jednu stranu vzorce, ale na bilanci asymetrií. V tomto případě vzájemná závislost vytvořila „rovnováhu finančního teroru“, která se podobá studené válce, kdy USA ani Sovětský svaz nikdy nepoužily svého potenciálu zničit jeden druhého jadernou přestřelkou.

Letos v únoru skupina vysokých důstojníků čínské armády, pobouřených prodejem amerických zbraní na Tchaj-wan, vyzvala vládu, aby přikročila k odvetě a odprodala vládní dluhopisy USA. Návrh zůstal nevyslyšen. Namísto toho Ji Kang, ředitel čínské státní správy devizového trhu, na vysvětlenou řekl: „Čínské investice do státních pokladničních poukázek USA jsou tržním investičním postupem a nepřejeme si je politizovat.“ Jinak by byla bolest oboustranná.

Rovnováha nicméně nezaručuje stabilitu. Pořád existuje nebezpečí činů s nezamýšlenými důsledky, zejména proto, že u obou zemí lze očekávat snahy machinacemi uspořádání změnit a snížit svou zranitelnost. Tak například zatímco USA po finanční krizi roku 2008 naléhaly na Čínu, aby nechala svou měnu zhodnocovat, představitelé čínské centrální banky začali prohlašovat, že Amerika musí zvýšit úspory, snížit schodky a směřovat k doplnění úlohy dolaru jako rezervní měny o zvláštní práva čerpání vydaná MMF.

Čína ale víc štěkala, než kousala. Posílená finanční moc Číny sice mohla zvýšit její schopnost odolávat americkým dotěrnostem, ale navzdory strašidelným prognózám její věřitelská role nedostačuje na to, aby USA donutila ke změně politik.

Čína sice zavedla drobnější opatření ke snížení nárůstu svého dolarového vlastnictví, ale z vnitropolitických důvodů neprojevuje ochotu riskovat plně převoditelnou měnu. Je tudíž nepravděpodobné, že by žen-min-pi v příštích deseti letech atakovalo úlohu dolaru coby největší složky světových rezerv (víc než 60 %).

Avšak vzhledem k tomu, že Čína postupně zvyšuje domácí spotřebu namísto spoléhání na export jako motor hospodářského růstu, tamní lídři se oproti současnosti mohou začít cítit méně závislí na přístupu na americký trh coby zdroji tvorby pracovních míst, který má zásadní význam pro vnitrostátní politickou stabilitu. V takovém případě by udržování slabého žen-min-pi chránilo obchodní bilanci před přílivem dovozů.

Asymetrie na měnových trzích jsou mimořádně důležitým aspektem hospodářské moci, neboť tvoří základ globálního obchodu a finančních trhů. Omezováním převoditelnosti své měny Čína uniká schopnosti měnových trhů kázeňsky reagovat na domácí ekonomická rozhodnutí.

Srovnejme si například disciplinu, již si byly mezinárodní banky a MMF schopny vynutit v Indonésii a Jižní Koreji v roce 1998, s relativní volností USA – vycházející z denominace amerického dluhu v dolarech – zvýšit v reakci na finanční krizi roku 2008 vládní výdaje. Dolar namísto oslabování ve skutečnosti zhodnocuje, neboť investoři považují fundamentální sílu USA za bezpečné útočiště.

Je zjevné, že země, jejíž měna představuje značnou část světových rezerv, může z tohoto postavení čerpat mezinárodní moc, díky volnějším podmínkám pro ekonomickou korekci a možnosti ovlivňovat ostatní země. Jak si kdysi postěžoval francouzský prezident Charles de Gaulle, „poněvadž dolar všude působí jako referenční měna, může zapříčinit, že ostatní pocítí důsledky jeho špatného řízení. To je nepřijatelné. Tak to nesmí zůstat.“

Jenže to tak zůstalo. Americká vojenská a ekonomická moc upevňuje důvěru v dolar jako bezpečný azyl. Jistý kanadský analytik to vyjádřil následovně: „Společný účinek vyspělého kapitálového trhu a zdatné vojenské mašinerie, která tento trh dokáže bránit, a dalších jisticích opatření, jako je silná tradice ochrany vlastnických práv a dobré jméno v oblasti dodržování závazků, zajišťuje možnost přitahovat kapitál se značnou lehkostí.“

Skupina G20 se zaměřuje na nutnost „najít novou rovnováhu“ ve finančních tocích a změnit starý vzorec, podle něhož se americké schodky rovnají čínským přebytkům. To by vyžadovalo politicky náročné změny ve spotřebě a investicích, přičemž Amerika by musela zvýšit úspory a Čína domácí spotřebu.

K takovým změnám nedochází rychle. Ani jedna ze stran se nechystá kvapem prolomit souměrnost vzájemně závislé zranitelnosti, ale obě nadále manévrují tak, aby formovaly strukturu a institucionální rámec svého tržního vztahu. Pro dobro globálního hospodářství doufejme, že se ani jedna strana nepřepočítá.