MOSKVA/ŘÍM: Papež Jan Pavel II. už deset let krouží kolem Moskvy: jeden den navštíví Pobaltí nebo své rodné Polsko, druhý den zavítá do ortodoxního Rumunska a Gruzie. V červnu tohoto roku má papež namířeno na Ukrajinu a do Arménie, součástí někdejšího Sovětského svazu, které stále ostražitě sleduje ruská ortodoxní církev. Karol Wojtyła, první slovanský papež v historii, už dlouho sní o návštěvě Moskvy; je docela možné, že v takové cestě vidí završení svého dlouhého, bouřlivého pontifikátu. Deset let po kolapsu komunismu jsou to ale ruští duchovní, nikoli politikové, kteří mu v tom stojí v cestě.

Nedůvěřivě, ale nikoli bez zájmu sledovali Vatikán moskevští mocipáni už od dob Chruščova. Kreml instinktivně chápal přínos normalizace vztahů se Svatým Stolcem pro sovětskou propagandu a zahraniční politiku; došlo ostatně ke schůzkám mezi papežem a Andrejem Gromykem a Nikolajem Podgornym. Až v roce 1989 se však Michail Gorbačov odvážil navázat oficiální vztahy s Vatikánem a pozvat papeže Jana Pavla II. na návštěvu Sovětského svazu.

V roce 1991 pozvání zopakoval Boris Jelcin a stejně učinil i Vladimir Putin během návštěvy Říma krátce po svém zvolení ruským prezidentem. Přesto ale k žádné papežské návštěvě dosud nedošlo, protože ruská ortodoxní církev je stále proti.

Postoj ruské ortodoxie opakovaně vyjádřili patriarcha Alexij II. a jeho nejbližší spolupracovníci, včetně patriarchova „ministra zahraničí“ Mitropolitana Kirilla. Před oznámením o papežské návštěvě Ukrajiny citoval italský list Corriere della sera patriarchu Alexije II., který připustil, že návštěva papeže na Ukrajině je možná jen za předpokladu, že skončí katolická „perzekuce“ ruské ortodoxie v západní Ukrajině a proselytismus katolických duchovních na „kanonickém území“ ruské ortodoxní církve. Jakkoli se tyto podmínky zdají tvrdé, jsou velkým krokem vpřed, neboť ještě před několika lety patriarcha ve svém proslulém prohlášení uvedl, že pravý ortodoxní křesťan nesmí ani na houby chodit do stejného lesa jako katolík.

Sovětský svaz, Komunistická strana SSSR i KGB se sice rozpadly, ale ruská ortodoxní církev nepřestává bránit posvátné hranice bývalého ruského impéria. A protože navíc polovina farností, na něž dohlíží moskevský patriarchát, leží v zahraničí – na Ukrajině, v Bělorusku, Moldávii a jiných oblastech – klade patriarcha Alexij II. stále větší důraz na globální charakter své církve. Arcibiskupové ruské církve mu ostatně k desátému výročí jeho patriarchátu darovali zlatou ikonu, na jejíž jedné straně byla vyobrazena Poslední večeře Páně a na druhé mapa jeho rozlehlého kanonického území.

Je zřejmé, že papežovy poklony a kajícné „mea culpa“ v uplynulém roce při příležitosti dvoutisícího výročí Narození Krista patriarchu neuspokojily. A tak bohužel papežův sen vstoupit na ruskou půdu, vydatně zbrocenou krví mučedníků, dříve, než skončí toto podle papežových slov hrozné „vlčí“ století, zůstane nesplněn. Příležitosti k setkání obou vůdců však pochopitelně existují. Například letos připadnou katolické i ortodoxní Velikonoce na stejný den – 15. duben –, což se stává velice zřídka. Existuje snad lepší záminka pro ekumenické setkání? Chopí se však patriarcha této příležitosti?

Rány mezi oběma církvemi by se uzdravily, kdyby je už nikdo dále nejitřil. Nikdy nezapomenu na to, jak dva starci – papež a devadesátiletý akademik Dmitrij Lichačev – se slzami v očích listovali jistou ojedinělou knihou. Lichačev papežovi ukazoval album o táboře Solověci, kde byl vězněn za „náboženskou propagandu“. V albu byly fotografie zamřížovaných oken vězeňských kobek, kde řádový bratr pobýval; v těchto celách byli dlouhá léta vězněni katoličtí duchovní, odsouzení mimo jiné poté, co roku 1917 státní žalobce Nikolaj Krylenko prohlásil katolickou církev za „nepřítele národa“.

Žádná ruská instituce však nikdy nevyjádřila lítost nad zločiny spáchanými proti vlastnímu národu země. Ke svým hříchům kolaborace se sovětským státem se nedoznala ani hierarchie ruské ortodoxní církve. „Mea culpa“, přiznání chyby ze strany Ruska by rovněž jistě přispělo k zahojení jizvy katolicko-ortodoxní rozepře.

Křesťanské sblížení je dnes morálním a politickým imperativem. Papež učinil prvý krok, když se loni na jaře během své návštěvy Svaté země setkal a patriarchou koptské ortodoxní církve Šenudou III. Jan Pavel II. odvážně naznačil možnost revize tisíc let starého pravidla, že římský biskup je prvním z apoštolů a Kristův kněz na Zemi. Tento názor je už od roku 1054 zásadní překážkou křesťanské jednoty.

Podle tiskového oddělení Kremlu hovoří prezident Putin s patriarchou Alexijem II. často. Měl by mu možná vysvětlit, že neúspěšné sbližování se s Vatikánem odporuje státnímu zájmu Ruska, neboť Kreml a Vatikán mají na spoustu otázek – například na Střední Východ – naprosto shodný názor. Při tom, jak Rusko bude bojovat o roli a hlas ve světové diplomacii, bude dobré mít za spojence právě Vatikán.

„Slzy tohoto století se staly základem nového pramene lidského ducha,“ prohlásil Jan Pavel II. během své poslední návštěvy OSN. Rusko, jak každý ví, trpělo stejně jako kterákoli jiná země, ne-li více. Bohužel se zdá, že – podle názvu jednoho z nejoblíbenějších ruských filmů komunistické éry – „Moskva (či přinejmenším patriarcha) slzám nevěří“.