Albert Einstein kdysi řekl: „Nemám žádný zvláštní dar, ale jsem vášnivě zvídavý.“ Jistě, Einstein se vyjádřil nesmírně skromně. Neméně jisté je však to, že zvídavost je mocnou hnací silou vědeckých objevů. Vedle talentu a zájmu a dále matematických či jiných kvantitativních schopností je zvídavost nezbytnou vlastností každého úspěšného vědce.

Zvídavost prozrazuje citovou vášeň. Jde o stav, kdy nás bezděčně zaujme něco, co lze jen těžko odehnat; za tento stav jsme jen v omezeném smyslu zodpovědní, neboť nemůžeme jednat jinak. Všichni přicházíme na svět zvídaví, vybaveni psychologickým nutkáním poznávat svět a rozšiřovat prostor toho, co podle svého mínění ovládáme. Není náhodou, že známá kniha o vývojové psychologii nese titul Vědec v kolébce. Jde o dílo, které hledá paralely mezi chováním malých dětí a procesy a výzkumnými strategiemi, jež jsou obvyklé ve vědě.

Touha po poznání, která pohání vrozenou zvídavost k překračování stávajících obzorů, však nezůstává neomezená. Rodiče mohou vyprávět nespočet příběhů o tom, jak se začátkem školní docházky hravý přístup dětí náhle mění, neboť se musejí zaměřovat na předměty stanovené osnovami. Nejinak platí, že jakkoli žádoucí je schopnost výzkumu přinášet nečekané a nepředvídatelné výsledky, věda dnes nemůže tvrdit, že není zodpovědná vůči společnosti.

Zvídavost je nenasytná a ve výzkumu je nerozlučně spjata s nepředvídatelností výsledků. Výzkum je nekonečný proces a cíl jeho cesty nikdo nedokáže přesně předpovědět. Čím větší měrou jsou nečekané výsledky, přinášené laboratorním výzkumem, nutnou podmínkou dalších inovací, tím větší je tlak na přivedení tvorby vědomostí pod kontrolu, řízení výzkumu konkrétními směry a krocení vědecké zvídavosti. Zvídavost se ovšem nesmí omezovat přespříliš, nemá-li se vytratit schopnost vytvářet nové vědomosti.

Toto dilema je jádrem mnoha politických debat obklopujících vědecký výzkum. Jistěže, ne vše, co podněcuje vědeckou zvídavost, je kontroverzní; většina vědeckého výzkumu vlastně kontroverzní není. Nicméně, toto dilema je zřetelné u průkopnických prací v oborech, jako je biomedicína, nanotechnologie a neurovědy. Výzkum v těchto oblastech se občas setkává s vehementním odmítáním, například z náboženských důvodů, jako v případě výzkumu kmenových buněk, nebo ze strachu z možnosti proměny identity člověka.

Zvídavost v sobě nese určitou nezřízenost, určitou nezbytnou výstřednost. Právě to z ní činí vášeň: je amorální a řídí se vlastními zákony, což je důvod, proč společnost trvá na nutnosti různými způsoby ji krotit. Soukromé investice do výzkumu zvídavost směřují na stezky, kde nové vědecké průlomy slibují vysoký ekonomický potenciál. Politici očekávají, že výzkum bude fungovat jako motor hospodářského růstu. Etické komise chtějí ve výzkumu zavádět meze, třebaže bude třeba je často revidovat. Konečně, priority výzkumu chce ovlivnit také požadavek demokratičtější možnosti se k věci vyjadřovat.

Tyto úvahy je třeba zanést do všech snah o podporu základního výzkumu. V Evropě se do rozhodující fáze dostává ustavení Evropské výzkumné rady (ERC), což bude mít zásadní důsledky pro roli, již jsme připraveni přiznat vědecké zvídavosti. Vůbec poprvé vznikne na úrovni EU možnost podporovat základní výzkum. Jednotlivé týmy vstoupí do celoevropské soutěže, aby byli určeni nejlepší z nejlepších, čímž se otevře svobodný prostor pro vědeckou zvídavost umožňující vznik nepředvídatelných výsledků, typických pro špičkový výzkum.

Dilema – a jde o dilema zásadní – spočívá v tom, že dnes sice uctíváme vášnivou zvídavost jistého Alberta Einsteina, ale přesto chceme regulovat nepředvídatelné důsledky, k nimž zvídavost vede. Toto dilema musíme překonat tím, že zvídavosti dopřejeme ochrany a podpory a zároveň se pokusíme ukořistit ty z jejích plodů, jež přinesou společnosti užitek. Jak toho dosáhnout je třeba neustále projednávat ve veřejném prostoru. Nesmazatelné rozpory zůstanou, ale právě v tom tkví ambivalence typická pro postoj moderních společností k vědě.