CAMBRIDGE – Kdyby byl svět spravedlivý, většina rozvíjejících se trhů by zpovzdálí sledovala, jak finanční krize pohlcuje rozvinuté ekonomiky světa – pokud by rozvíjející se trhy nezůstaly zcela nezasaženy, každopádně by se jich to příliš netýkalo. Tím, co způsobilo požár finančních trhů, totiž tentokrát nebyla jejich nestřídmost, nýbrž nestřídmost Wall Streetu.

Vnější a fiskální postavení rozvíjejících se trhů bylo a je silnější než kdykoliv předtím, a to díky tvrdým ponaučením z vlastní minulosti náchylné na krize. Dokonce bychom těmto zemím byli mohli odpustit jistou míru škodolibosti z potíží Spojených států a dalších bohatých zemí, stejně jako se dá očekávat, že děti budou mít zvrácenou radost, když se rodiče dostanou do stejných problémů, před jakými své potomky tak tvrdošíjně varovali.

Místo toho trpí rozvíjející se trhy finančními křečemi možná historických proporcí. Obavy se už netýkají hrozby, že se tyto země nedokážou od krize izolovat. Jde spíše o to, že jejich ekonomiky by mohly zabřednout do mnohem hlubších krizí, než jaké budou panovat v epicentru debaklu špatných hypoték.

Některé z těchto zemí měly být prozíravější a ochránit se dříve. Těžko omlouvat Island, který se v podstatě proměnil v hedgeový fond s vysokým podílem vypůjčeného kapitálu. Rovněž některé státy ve střední a východní Evropě, například Maďarsko, Ukrajina a pobaltské země, si počínaly nebezpečně – vykazovaly velké schodky na běžném účtu a jejich firmy a domácnosti nahromadily obrovské dluhy v zahraniční měně. Argentina jakožto enfant terrible mezinárodního finančního systému zase vždy spolehlivě vykouzlila nějakou fintu, jak postrašit investory – v tomto případě to bylo znárodnění soukromých penzijních fondů.

Finanční trhy však jen málo rozlišují mezi těmito zeměmi a státy typu Mexika, Brazílie, Jižní Koreje nebo Indonésie, které se ještě před pár týdny jevily jako učebnicový příklad finančního zdraví.

Vezměme si, co se stalo Jižní Koreji a Brazílii. Obě ekonomiky zažily v nedávné minulosti měnové krize – Jižní Korea v letech 1997-1998 a Brazílie v roce 1999 – a obě následně podnikly kroky ke zvýšení své finanční odolnosti. Snížily inflaci, zavedly plovoucí kurz své měny, začaly hospodařit s vnějšími přebytky nebo malými schodky a především nahromadily hromady rezerv v zahraničních měnách (které dnes pohodlně převyšují jejich krátkodobé vnější dluhy). Finanční dobré chování Brazílie bylo ještě letos v dubnu odměněno, když agentura Standard & Poor’s zvýšila její úvěrový rating na „investiční stupeň“ (hodnocení AAA až BBB). (Jižní Korea se v investičním stupni nachází už celá léta.)

Obě země to přesto na finančních trzích „schytávají“. V posledních dvou měsících ztratily jejich měny přibližně čtvrtinu své hodnoty vůči americkému dolaru. Jejich akciové trhy poklesly ještě více (o 40% v Brazílii a o jednu třetinu v Jižní Koreji). Žádný z obou jevů nelze vysvětlit ekonomickým fundamentem. Obě země vykazovaly v poslední době silný růst. Brazílie je exportér komodit, zatímco Jižní Korea nikoliv. Jižní Korea je silně závislá na vývozu do rozvinutých zemí, zatímco Brazílie mnohem méně.

Tyto i další státy s rozvíjejícími se trhy jsou oběťmi racionálního úprku do bezpečí, který ještě prohlubuje iracionální panika. Veřejné záruky vlád bohatých zemí za vlastní finanční sektor zřetelněji odhalily kritickou demarkační linii mezi „bezpečnými“ a „riskantními“ aktivy, přičemž rozvíjející se trhy jednoznačně spadají do druhé kategorie. Základní ekonomické ukazatele se ocitly na vedlejší koleji.

Ještě horší je, že rozvíjející se trhy nedisponují nástrojem, který ve snaze zastavit finanční paniku doma použily rozvinuté země: domácími fiskálními zdroji nebo domácí likviditou. Rozvíjející se trhy potřebují zahraniční měnu a tudíž i podporu zvenčí.

Je zřejmé, co je třeba udělat. Mezinárodní měnový fond a centrální banky zemí skupiny G7 se musí zachovat jako globální věřitelé poslední instance a poskytnout dostatečnou likviditu – rychle a s malým počtem navázaných podmínek – na podporu měn rozvíjejících se trhů. Objem požadovaných půjček půjde pravděpodobně do stamiliard amerických dolarů a přesáhne vše, co MMF až dosud dělal. Zdrojů však není nedostatek. V nezbytném případě může MMF emitovat zvláštní práva čerpání (SDR), aby vytvořil potřebnou globální likviditu.

Součástí této záchranné mise musí být navíc i Čína, která disponuje rezervami v zahraničních měnách ve výši téměř dvou bilionů dolarů. Dynamika čínské ekonomiky silně závisí na vývozu, který by v případě kolapsu rozvíjejících se trhů značně utrpěl. Vzhledem k faktu, že Čína potřebuje vysoký růst, aby z něj mohla platit sociální smír, může těžký globální pokles dokonce ohrožovat tuto zemi nejvíce.

Také přízemní vlastní zájmy by měly být tím, co rozvinuté země přesvědčí. Hroutící se měny rozvíjejících se trhů a z toho vyplývající obchodní tlaky notně ztíží snahu rozvinutých zemí zabránit podstatnému zvýšení jejich míry nezaměstnanosti. Při absenci zábran pro finance v rozvíjejících se zemích již nelze vyloučit katastrofický scénář v podobě zvráceného protekcionistického cyklu připomínajícího 30. léta.

Federální rezervní systém Spojených států i Mezinárodní měnový fond podnikly některé pozitivní kroky. Fed uzavřel se čtyřmi zeměmi (Jižní Koreou, Brazílií, Mexikem a Singapurem) swapovou dohodu v objemu 30 miliard dolarů pro každou z nich. MMF ohlásil novou krátkodobou dohodu o rychlém poskytování prostředků omezenému počtu zemí s dobrou politikou. Otázka zní, zda to bude stačit a co se stane se zeměmi, které nedokážou těchto programů využít.

Když se tedy představitelé zemí skupiny G20 setkají 15. listopadu na krizovém summitu ve Washingtonu, měl by jejich diskusi dominovat právě tento bod agendy. Na debaty o novém Bretton Woods a budování globálního regulačního aparátu ještě bude spousta času. Současnou prioritou je uchránit rozvíjející se trhy před důsledky finanční pošetilosti Wall Streetu.