PAŘÍŽ – Jako bratři ve zbrani sjednocení v boji, ale rozdělení v míru začaly Evropa a Spojené státy, které ještě v roce 2009 společně bojovaly proti hospodářské depresi, dávat v roce 2010 najevo neshody a rok 2011 zahajují odlišnými stanovisky v otázce makroekonomické politiky. Cena této odlišnosti by mohla být vysoká: ačkoliv už máme nejhorší za sebou, v době, kdy ještě zdaleka neskončilo opětovné nastolování rovnováhy v globální ekonomice, k němuž vyzvala skupina G-20, je efektivní koordinace politiky stále potřebná.

Transatlantický rozkol je evidentní v otázce měnové politiky. Listopadové rozhodnutí amerického Federálního rezervního systému zahájit nový cyklus „kvantitativního uvolňování“ (nákupu vládních dluhopisů prostřednictvím tvorby peněz) vyvolalo v Evropě silnou kritiku. Evropská centrální banka sice od loňského jara rovněž nakupuje vládní dluhopisy, ale jejich objem je poměrně malý (70 miliard eur oproti 600 miliardám dolarů v programu Fedu) a tento krok má pouze podpořit problémové členské země eurozóny, přičemž banka si dává velmi záležet, aby se vyhnula jakémukoliv dopadu na peněžní nabídku.

Podobná rozdílnost názorů, byť méně akutní, se projevila v otázce fiskální politiky. Zatímco Evropané přistoupili v prosinci k fiskální přísnosti, americký Kongres prodloužil o dva roky platnost daňových škrtů zavedených Georgem W. Bushem – což téměř všichni interpretovali jako další pokus o pozvednutí americké ekonomiky. Pravdou je, že fiskální škrty jsou v Německu opatrnější, než naznačuje oficiální rétorika. Celkově však platí, že eurozóna a Velká Británie se zřetelně posunuly směrem ke zdrženlivosti, o níž se USA stále velmi zdráhají uvažovat.

V Evropě je tato divergence často připisována tomu, co francouzský prezident Charles de Gaulle kdysi označoval za „přemrštěnou výsadu“ Ameriky: možnosti tisknout hlavní mezinárodní rezervní měnu. Takové vysvětlení je však uspokojivé pouze částečně. Ano, Čína skutečně hromadí rezervy v dolarech. Nikdo ji však k tomu nenutí a USA by daleko více preferovaly silnější jüan. Země s rozvíjejícími se trhy by také mohly investovat do eura, jen kdyby se jim nabídla tak likvidní aktiva, jako jsou dluhopisy amerického ministerstva financí – v tom tkví i jádro současné debaty o navrhovaném vytvoření „eurobondů“. A zatímco země jako Řecko a Španělsko trpí v důsledku tržních omezení, v severní Evropě tomu tak není.

Druhá interpretace transatlantického rozkolu zní tak, že politika obou stran odráží jejich rozdílné situace. To je zjevně případ trhů práce a nezaměstnanosti: americké firmy zareagovaly na recesi mohutným propouštěním, zatímco evropské firmy – s výjimkou španělských, ale nikoliv již britských – dělají, co mohou, aby pracovní sílu udržely.

V důsledku toho produktivita práce v Evropě od roku 2007 stagnuje, zatímco v USA se zvýšila o více než šest procentních bodů. Dalším důsledkem je samozřejmě skutečnost, že míra nezaměstnanosti v USA se blíží poválečným maximům a zůstane vysoká ještě mnohem déle. Nezaměstnaní pracovníci v USA navíc po 99 týdnech ztrácejí podporu, takže politický imperativ zasáhnout do makroekonomiky je zde mnohem silnější než v Evropě, kde nezaměstnanost rostla pomaleji a dávky v nezaměstnanosti jsou velkorysejší. Jak uvádí ekonom Joseph Stiglitz, americkým sociálním státem je za prvé a především monetární politika Fedu.

Existuje však i třetí, jemnější výklad rozkolu mezi EU a USA, který souvisí s přesvědčením. Podle názoru většiny Evropanů se jednou ztracená půda už nedá získat zpět – nebo jen její velmi malá část. Jelikož se tedy snížila nabídka, bylo by nebezpečné, kdyby centrální banka či rozpočet přehnaně stimulovaly poptávku. A protože se nezotaví ani daňové výnosy, je nutné zacelit vzniklou mezeru fiskální zdrženlivostí.

Američané jsou naopak přesvědčeni, že vše, co během nedávné recese zmizelo, se nakonec podaří získat zpět. Tvrdí to Obamova administrativa, tvrdí to i Fed (byť poněkud uvážlivěji) a oba se podle toho chovají. Jinými slovy jsou Evropané do budoucna pesimističtí, a proto se zdráhají stimulovat růst, zatímco Američané zůstávají optimisty a jsou připraveni dát šanci jakémukoliv politickému nástroji. Rozdílnost makroekonomických politik tak bude pokračovat – nejméně tak dlouho, dokud budou investoři ochotni kupovat americký veřejný dluh.

Z této rozdílnosti vyplývá několik důsledků: obtíže při koordinaci politiky, jelikož v otázce diagnózy nepanuje shoda, velmi pravděpodobný návrat k velkým vnějším deficitům USA, zatímco Evropa zůstane v rovnováze, a slabší dolar, což začne být evidentní, jakmile pomine krize v eurozóně.

To vše může značně zkomplikovat řízení ve skupině G-20 a navíc hrozí riziko, že se tím zastíní otázka, kterou by měli všichni řešit: jak řídit globální ekonomiku, v níž se obrovskou rychlostí mění rovnováha mezi rozvinutými a rozvíjejícími se zeměmi.