PAŘÍŽ – Jako bratři ve zbrani sjednocení v boji, ale rozdělení v míru začaly Evropa a Spojené státy, které ještě v roce 2009 společně bojovaly proti hospodářské depresi, dávat v roce 2010 najevo neshody a rok 2011 zahajují odlišnými stanovisky v otázce makroekonomické politiky. Cena této odlišnosti by mohla být vysoká: ačkoliv už máme nejhorší za sebou, v době, kdy ještě zdaleka neskončilo opětovné nastolování rovnováhy v globální ekonomice, k němuž vyzvala skupina G-20, je efektivní koordinace politiky stále potřebná.
Transatlantický rozkol je evidentní v otázce měnové politiky. Listopadové rozhodnutí amerického Federálního rezervního systému zahájit nový cyklus „kvantitativního uvolňování“ (nákupu vládních dluhopisů prostřednictvím tvorby peněz) vyvolalo v Evropě silnou kritiku. Evropská centrální banka sice od loňského jara rovněž nakupuje vládní dluhopisy, ale jejich objem je poměrně malý (70 miliard eur oproti 600 miliardám dolarů v programu Fedu) a tento krok má pouze podpořit problémové členské země eurozóny, přičemž banka si dává velmi záležet, aby se vyhnula jakémukoliv dopadu na peněžní nabídku.
Podobná rozdílnost názorů, byť méně akutní, se projevila v otázce fiskální politiky. Zatímco Evropané přistoupili v prosinci k fiskální přísnosti, americký Kongres prodloužil o dva roky platnost daňových škrtů zavedených Georgem W. Bushem – což téměř všichni interpretovali jako další pokus o pozvednutí americké ekonomiky. Pravdou je, že fiskální škrty jsou v Německu opatrnější, než naznačuje oficiální rétorika. Celkově však platí, že eurozóna a Velká Británie se zřetelně posunuly směrem ke zdrženlivosti, o níž se USA stále velmi zdráhají uvažovat.
PAŘÍŽ – Jako bratři ve zbrani sjednocení v boji, ale rozdělení v míru začaly Evropa a Spojené státy, které ještě v roce 2009 společně bojovaly proti hospodářské depresi, dávat v roce 2010 najevo neshody a rok 2011 zahajují odlišnými stanovisky v otázce makroekonomické politiky. Cena této odlišnosti by mohla být vysoká: ačkoliv už máme nejhorší za sebou, v době, kdy ještě zdaleka neskončilo opětovné nastolování rovnováhy v globální ekonomice, k němuž vyzvala skupina G-20, je efektivní koordinace politiky stále potřebná.
Transatlantický rozkol je evidentní v otázce měnové politiky. Listopadové rozhodnutí amerického Federálního rezervního systému zahájit nový cyklus „kvantitativního uvolňování“ (nákupu vládních dluhopisů prostřednictvím tvorby peněz) vyvolalo v Evropě silnou kritiku. Evropská centrální banka sice od loňského jara rovněž nakupuje vládní dluhopisy, ale jejich objem je poměrně malý (70 miliard eur oproti 600 miliardám dolarů v programu Fedu) a tento krok má pouze podpořit problémové členské země eurozóny, přičemž banka si dává velmi záležet, aby se vyhnula jakémukoliv dopadu na peněžní nabídku.
Podobná rozdílnost názorů, byť méně akutní, se projevila v otázce fiskální politiky. Zatímco Evropané přistoupili v prosinci k fiskální přísnosti, americký Kongres prodloužil o dva roky platnost daňových škrtů zavedených Georgem W. Bushem – což téměř všichni interpretovali jako další pokus o pozvednutí americké ekonomiky. Pravdou je, že fiskální škrty jsou v Německu opatrnější, než naznačuje oficiální rétorika. Celkově však platí, že eurozóna a Velká Británie se zřetelně posunuly směrem ke zdrženlivosti, o níž se USA stále velmi zdráhají uvažovat.