CAMBRIDGE – Sovětská ideologie se vždy týkala budoucnosti. Naproti tomu dnešní oficiální ruská ideologie jako by se zaměřovala výlučně na minulost.

Nedávný článek premiéra Vladimira Putina v polském deníku Gazeta Wyborcza – napsaný u příležitosti 60. výročí nacistické invaze do Polska – vyjadřuje jeho odhodlání učinit z evropských dějin dvacátého století významnou součást ruské vládní agendy. Tento článek odráží hluboké nevyřešené problémy Putinovy éry: neschopnost rozlišovat mezi sovětskou minulostí a ruskou přítomností, bezskrupulózní směsici politického konzervatismu a historického revizionismu a lhostejnost hraničící s nechápavostí ve vztahu ke klíčovým hodnotám demokracie.

Putin v článku netruchlil nad rozpadem SSSR, ačkoliv ho dříve označil za „největší katastrofu dvacátého století“. Dokonce pochválil demokratická hnutí, která pohřbila Sovětský svaz i jeho sféru vlivu, přičemž však nevyjádřil žádné sympatie k revolucím dvacátého století – nazval je „hlubokými ranami“, jež si lidstvo způsobilo samo.

Tím, co Putina a jeho poradce v oblasti historie skutečně trápí, je odkaz druhé světové války. Sovětské vítězství nad nacistickým Německem pokládají za největší úspěch státu a národa, který zdědili po SSSR. Zároveň toto vítězství chápou jako hlavní protiváhu k obrazu SSSR coby říše brutálního a neospravedlnitelného násilí.

Ne že by Putinova verze dějin tento obraz zcela popírala. Letos v létě Putin veřejně nařídil svému ministru školství, aby do středoškolských osnov zařadil pasáže z románu Souostroví Gulag Alexandra Solženicyna. Putina zajímá spíše vyvážení druhé světové války a stalinismu v sovětských dějinách. Vyzývá ke „kontextuálnímu“ a „kauzálnímu“ pohledu na dějiny, připouští stalinistický teror, ale interpretuje ho jako reakci na mimořádnou nutnost porazit nacismus.

Své chápání rozměru války shrnuje Putin tím, že připomíná ztrátu „27 milionů životů mých spoluobčanů“. Toto číslo během let roste, neboť sovětští představitelé rozšířili definici válečných obětí na celkové „ztráty na obyvatelstvu“, nikoliv jen na přímé oběti bojů. Oficiální odhady počtu sovětských občanů zabitých ve druhé světové válce se tedy zvýšily ze sedmi milionů (číslo udávané za Stalina) přes 20 milionů (Chruščov) až na 26,6 milionu (Gorbačov), přičemž úmrtí civilistů představují v Putinově odhadu nejméně dvě třetiny z celkového počtu.

Putin bohužel nevysvětluje, koho mezi své spoluobčany počítá. Kdyby měl na mysli ty, kdo žili na tehdejším území Ruska, muselo by být číslo mnohem nižší. On však počítá všechny občany SSSR, kteří během války zahynuli, včetně milionů Ukrajinců, Bělorusů a dalších. A když SSSR anektoval pobaltské státy, Kaliningrad a části Polska, Finska, Moldavska a Japonska, stali se i jejich obyvatelé sovětskými občany.

Protože navíc Putinovy „kontextuální“ dějiny podřizují utrpení za sovětské éry cíli bojovat ve velké vlastenecké válce, směšuje jeho číslo ty, kdo padli v boji za SSSR, s těmi, které zabili sami Sověti prostřednictvím masových vražd, deportací a nucené práce. Podle stejné logiky by se daly také oběti teroru, kolektivizace a hladomoru ve 30. letech překlasifikovat tak, aby se počet Hitlerových obětí v SSSR zvýšil.

Putin dále spojuje dvě události, které rozpoutaly druhou světovou válku, totiž mnichovskou dohodu z roku 1938 a pakt Ribbentrop-Molotov z roku 1939, do jediné kauzální konstrukce. Obě tyto dohody s nacistickým Německem byly nemorálními chybami, píše Putin, avšak ta druhá byla pouhou reakcí na tu první. Jistě, Brit Neville Chamberlain a Francouz Edouard Daladier podepsali v Mnichově s Hitlerem a Mussolinim hanebnou úmluvu. Když však Hitler tuto úmluvu porušil, ztratili Chamberlain i Daladier veřejnou podporu a na počátku druhé světové války už ani jeden z nich nebyl v úřadu. Diktátoři však zůstali – mezi nimi i Molotov se Stalinem.

Navíc je sice pravda, že mnichovská dohoda cynicky posvětila Hitlerovo rozkouskování Československa, ale zároveň to byl veřejný dokument, který platil tak, jak byl napsán. Skutečně důležitou součástí paktu Ribbentrop-Molotov však byly tajné protokoly, které rozdělily Evropu do dvou imperiálních domén, Stalinovy a Hitlerovy, a to bez souhlasu – ba dokonce i bez vědomí – dotčených států. Molotov, jenž se udržel u moci po celou válku a pak až do roku 1956, popíral existenci tajných protokolů až do své smrti o 30 let později. Demokracie dělají hanebné chyby, ale nakonec je napraví nebo se za ně přinejmenším omluví. A sesadí z funkcí ty, kdo je dostali do problémů.

Je mylné a dokonce i amorální klást rovnítko mezi demokratickými a diktátorskými praktikami. Taková je však nová ruská rovnice.