Jak se Pákistán a jeho prezident Parvíz Mušaraf v důsledku atentátu na Bénazír Bhuttovou utápějí v nejistotě, črtají se paralely s pádem šáha a islámskou revolucí v Íránu roku 1979. Opět tu máme „proamerického“ autokrata, jemuž překotně vyklouzává moc z rukou, a americký spojenec mu jen váhavě stojí po boku. Liberální elita a inteligence proti diktátorovi ostře vystupují, přesvědčeny, že jejich země má našlápnuto k sekulární demokracii.

Zjevným poučením, které je třeba si z roku 1979 vzít, je, že Amerika celý svůj strategický vztah s Íránem pošetile vložila na bedra nepopulárního diktátora. Když se režim rozdrolil, totéž se přihodilo americké schopnosti uskutečňovat tu své zájmy.

Íránská revoluce ale skýtá ponaučení i pákistánským liberálům: íránská inteligence, posedlá vyhnáním šáha, se nechala ošálit iluzemi o společnosti, v níž žila, a o své schopnosti vyjít z náhlého politického pozdvižení vítězně. Jakmile šáh odešel, radikální menšina, ochotná za svou věc bojovat a zemřít, „umírněnou většinu“ zhltla a zakrátko ustavila islamistický řád.

Jistěže, mezi Íránem 70. let a současným Pákistánem jsou hluboké politické a kulturní rozdíly. Írán postrádal nezávislé soudnictví, základní svobody tisku i organizace občanské společnosti. Současný Pákistán do určité míry toto všechno má. Ještě důležitější je, že íránští šíitští duchovní byli organizovaní a politicky činní způsobem, který u pákistánského sunnitského duchovenstva nenacházíme. Pákistánské islamistické strany ostatně ve všelidovém hlasování nikdy nezískali víc než 12%.

Bylo by ale chybou se domnívat, že Pákistán je vůči hlubinným islamistickým proudům muslimského světa imunní. Kolem 40% Pákistánců žije pod hranicí chudoby, polovina obyvatelstva je negramotná a mnozí z těch, kdo gramotní jsou, se vzdělávali v medresách financovaných wahhábovci. Různé průzkumy veřejného mínění setrvale ukazují, že rozsáhlá menšina Pákistánců hledí kladně na Usámu bin Ládina, negativně na USA a je přesvědčena, že prioritou by se mělo stát zavedení islámského práva (šaría).

Jistý pákistánský intelektuál se mi kdysi svěřil: „Bojím se, že slabé volební výsledky islamistů v Pákistánu souvisejí spíš s tím, že se dosud neobjevil přesvědčivý, charismatický islamistický vůdce, pákistánský Hasan Nasralláh, než s tím, že by jeho poselství nenacházelo ozvěnu.“ Až do roku 1978 slyšelo o ajatolláhu Chomejním jen málo Íránců, netrvalo ale dlouho a jeho poselství uchvátilo miliony.

Nejpevnější baštou, která dosud zajišťovala, aby se Pákistán nevydal cestou Íránu, je armáda. Avšak třebaže důstojnický sbor je snad neochvějným obráncem sekulární vlády, řadoví příslušníci armády jsou odrazem pákistánské společnosti. Pokud by došlo k islamistickému politickému probuzení, loajalita armády není zaručená. V Íránu se šáhova mocná, neochvějně sekulární armáda kromě nejvýše postavených velitelů, kteří byli buď zavražděni, nebo prchli ze země, prakticky přes noc přimkla k Chomejního revoluční vládě.

Tyto úvahy nemají naznačovat, že v Pákistánu je na obzoru islamistické obrození nebo že Pákistánci si musejí vybrat mezi neoblíbeným autokratem a vládou ve stylu Tálibánu. Právě naopak, pákistánští liberálové směle prosazují demokracii, právní řád a zodpovědnost prezidenta Mušarafa, jehož výkon úřadu se zdá za hranicí napravitelnosti. Měli by se ale z íránské revoluce poučit v tom, že pro politické cíle, jichž by rádi dosáhli, jsou významné prostředky, které k prosazování politické reformy používají.

Emoce po zavraždění Bhuttové jsou syrové. Během výtržností bylo zabito víc než 50 lidí a jak její strana, tak strana bývalého premiéra Naváze Šarífa zvažují masové demonstrace s cílem svrhnout Mušarafovu vládu. Politika zlosti, odplaty a výtržností ale nepřinese onu klidnou, pluralitní demokracii, již si Bhuttová představovala. Touha vykonat pomstu na Mušarafovi za to, že zadusil demokracii a Bhuttové nezajistil dostatečnou bezpečnost, jen rozvášní politickou atmosféru, jejíž radikální proudy by pákistánští liberálové rádi potlačili.

Historie prokázala nejen v Íránu, ale také v Libanonu, Palestině a Iráku, že islamistům se daří právě vprostřed politického chaosu a násilí. Rovněž v Pákistánu je nebezpečné sázet na to, že místní prodemokratičtí právníci, intelektuálové a studenti vyjdou z vřavy a možného krveprolití v ulicích vítězně.

John Limbert, erudovaný znalec Íránu a americký diplomat v penzi (který byl v Íránu držen 444 dní jako rukojmí) kdysi přemítal o íránské revoluci roku 1979 takto: „Naši liberálně smýšlející íránští přátelé se během politické vřavy ukázali jako bezradní… [D]okázali psát sžíravé úvodníky,“ ale chyběl jim žaludek na to, aby „rozstřikovali kyselinu, mlátili své oponenty, organizovali pouliční gangy… a účastnili se brutality, která vítězí“, jakmile vypukne politické povstání.

Pákistánští liberálové mohou mít pravdu, že jejich země islamistickému uchvácení moci nepodlehne. Cena je ale příliš vysoká, než aby se jednalo impulzivně, a bouře politického islámu se těžko předpovídají.

Íránští liberálové v roce 1978 dychtivě usilovali o svržení šáha všemi prostředky. Místo vytvoření atmosféry, která by přála íránskému Gándhímu, nevědomky uvedli k moci ajatolláha Chomejního a jeho teokratický režim, ještě méně tolerantní než ten, k jehož svržení přispěli. Tři desítky let nato si miliony vytrestaných Íránců přejí, kéž by ony opojné dny mohli prožít znovu a jinak. Jejich pákistánské protějšky by se zachovaly moudře, kdyby vzaly jejich pozdní lítost v potaz.