ŽENEVA – Jak se světem šíří recese, globální výrobní sítě, které se vyvinuly zároveň s globalizací světového hospodářství, se staly zdrojem propouštění a ztrát zaměstnání. Odkládání nákupů nových zimních kabátů ve Spojených státech znamená úbytek pracovních míst v Polsku nebo Číně. Tyto úbytky se pak zase projevují sníženou poptávkou po amerických a německých obráběcích strojích.

Nezaměstnanost a poklesy prodejů zase skrze zpětnou vazbu vyvolávají nové ztráty v úvěrových portfoliích bank, což dále oslabuje vysílený finanční sektor. V důsledku toho se šíří nervozita, beznaděj a zlost a finanční krize se stává krizí hospodářskou a lidskou. Kdyby se ji nepodařilo dostat pod kontrolu, mohla by přerůst v krizi bezpečnostní.

Snaha zachránit finanční sektor neuspěje bez podpory oživení v oblasti podniků, pracovních míst a kupní síly domácností. Potřebujeme rozsáhlý celosvětový fiskální stimul, který vyváží upadající soukromou poptávku.

Nakolik je ta která země schopná jednat, závisí na její zadluženosti, devizových rezervách a deficitu běžného účtu. Německo a Čína mohou udělat víc než ostatní. USA mohou vykonat hodně, zčásti kvůli postavení dolaru coby hlavní mezinárodní rezervní měny. Nízké úrokové sazby znamenají, že dluhové břemeno, jež další veřejné půjčky vytvoří, může zůstat ve zvládnutelných mezích.

Navíc pokud stimul uspěje a povede k dřívějšímu oživení, získaný dodatečný příjem může přírůstek dluhu více než vynahradit. Vzhledem k propadu komoditních cen a k přebytečným výrobním kapacitám neexistuje krátkodobé inflační nebezpečí, ani když část stimulu budou financovat přímo centrální banky.

Důvody pro silný fiskální stimul jsou nezlomné. Několik zemí už ohlásilo určitá opatření, ale je zapotřebí vyhodnotit, co vlastně ve skutečnosti znamenají úhrnem. Některé se například rovnají „novým“ penězům, kdežto jiné představují uspíšení existujících závazků. Rovněž potřebujeme posoudit kvalitu těchto balíčků.

Existují pádné důvody pro zajištění stimulu prostřednictvím navýšení vládních výdajů, nikoli spoléháním třeba na daňové škrty, protože poplašení spotřebitelé by mohli peníze uspořit, místo aby je utratili. Dluh a inflace se znovu objeví jako střednědobé problémy, takže je nezbytné, aby použitá fiskální munice přispěla k dlouhodobé produktivitě, růstu a udržitelnosti.

Samozřejmě, fiskální stimul neznamená, že se problém pouze zasype penězi. Nezbytná je strategie, musí se uvážit priority a analyzovat empirické důkazy. Také bychom neměli zapomínat, že růst, jejž ve světové ekonomice zaznamenáme v letech 2009-2010, bude pocházet především z rozvojových zemí. Politiky podporující jejich růst jsou zcela zásadní i pro vyhlídky vyspělých ekonomik.

Každá země může doufat, že ostatní budou stimulovat poptávku, zatímco ona si zachová svůj fiskální prostor a bude tedy spoléhat na vývozy jako na motor oživení. Každou zemi také mohou lákat protekcionistická opatření, jimiž by se snažila chránit domácí pracovní místa na úkor dovozů. Takové politiky snažící se „odřít“ sousedy zjitřily a prohloubily ve 30. letech 20. století Velkou hospodářskou krizi.

Dobrým příkladem je automobilový průmysl. Opatření usilující o udržení branže nad vodou v jedné zemi připadají ostatním jako nekalá konkurence. Řešením ale není dovolit, aby krach světového automobilového průmyslu přispěl k hlubší recesi. Vhodnou reakcí je koordinovat globální ozdravný balíček, který vytváří příležitost postrčit oživení směrem k nové generaci palivově účinných vozidel s nízkými uhlíkovými emisemi a k zeleným pracovním místům.

Poslední slovo nad ozdravnými balíčky budou mít suverénní země, avšak globální koordinace zvýší účinnost veškerého snažení. Zohlednění spravedlnosti a bezpečnosti navíc vyžaduje, aby se dostalo podpory těm nejzranitelnějším, kteří se o vývin krize nijak nepřičinili.

Rozšíření sítí sociálního zabezpečení pomůže právě těm nejbezbrannějším a pravděpodobně bude mít vysoký násobný účinek, poněvadž potřeba utrácet je u nejchudších lidí nejnaléhavější. Výrazně by se měly rozšířit zaškolovací programy, včetně přípravy na zelená pracovní místa. Veřejné výdaje se musí zaměřit na programy se silnou vazbou na zaměstnanost, například na drobné a středně velké infrastrukturní projekty a podporu místních samospráv.

Úvěrové limity by měly zůstat otevřené pro menší firmy, které zaměstnávají většinu světových pracujících, ale úvěry jsou pro ně nejméně dostupné. V krizovém managementu by se mělo zvýšit využití sociálního dialogu, neboť je třeba znovu vybudovat důvěru. Dárci musí zachovat přislíbené (a velice skromné) úrovně rozvojové pomoci pro chudší země a je nezbytné oživit elán v plnění Rozvojových cílů tisíciletí. Měla by se zlepšit dosažitelnost i cenová dostupnost obchodního financování.

Klíčovou roli musí sehrát brettonwoodské instituce. Mezinárodní měnový fond a centrální banky by měly koordinovaným způsobem navýšit likviditu v podobě krátkodobého úvěru ekonomikám rozvíjejících se trhů, postiženým propady kapitálových přílivů a výdělků z exportu. Světová banka by měla posílit půjčování, aby v rozvojových zemích napomohla financování výdajů podporujících růst. Potřebujeme hmatatelný pokrok v globálních obchodních jednáních, který vyšle signál, že světová ekonomika zůstane otevřená.

Zatímco se tato ozdravná opatření budou zavádět, musí svět také budovat instituce pro ekonomiku jedenadvacátého století. Program Slušná práce, jímž Mezinárodní organizace práce propaguje zaměstnanost a podnikání, sociální ochranu, zdravé pracovní vztahy a základní práva na pracovišti, vytváří pevný základ spravedlivé globalizace.

Každá krize je zároveň příležitostí. Nynější krize dokládá, že osudy zemí po celém světě jsou vzájemně provázané. Koordinace politik a globální strategie, která probudí důvěru a naději, přinese rychlejší a pevnější oživení pro všechny.