38

Vzedmutí nevole

NEW YORK – Bezprostředně po globální finanční krizi roku 2008 se tvůrcům politik podařilo odvrátit přechod Velké recese ve Velkou hospodářskou krizi II, což udrželo na uzdě ochranářská a dovnitř zahleděná opatření. Teď však přichází vzedmutí reakcí namířených proti globalizaci – a proti volnějšímu pohybu zboží, služeb, kapitálu, pracovní síly a technologií, který přišel s ní.

Tento nový nacionalismus na sebe bere různé ekonomické podoby: obchodní bariéry, ochranu aktiv, reakce namířené proti přímým zahraničním investicím, politiky upřednostňující domácí pracující a firmy, opatření proti přistěhovalcům, státní kapitalismus a nacionalismus v oblasti přírodních zdrojů. Ve sféře politiky jsou na vzestupu populistické, antiglobalizační, protipřistěhovalecké a v některých případech vyloženě rasistické a antisemitské strany.

Tyto síly mají odpor k písmenkové polévce nadnárodních správních institucí – EU, OSN, WTO, MMF a tak dále –, jež globalizace vyžaduje. Riziko balkanizace hrozí dokonce i internetu, modelovému projevu globalizace uplynulých dvou dekád, neboť rostoucí počet autoritářských zemí – mimo jiné Čína, Írán, Turecko a Rusko – se snaží omezovat přístup k sociálním médiím a potlačovat svobodu projevu.

Hlavní příčiny těchto trendů jsou zřejmé. Chudokrevné ekonomické oživení přináší populistickým stranám, prosazujícím ochranářské politiky, příležitost dát vleklou malátnost za vinu zahraničnímu obchodu a cizím pracujícím. Připočtěme si k tomu vzestup nerovnosti v příjmech i bohatství ve většině zemí a není divu, že se široce uchytila představa ekonomiky, kde vítěz bere vše, což prospívá pouze elitám a pokřivuje politický systém. V současnosti se zdá, že vyspělé ekonomiky (třeba Spojené státy, kde neomezené sponzorování volených představitelů finančně mocnými podnikatelskými skupinami jednoduše představuje legalizovanou korupci) i rozvíjející se trhy (kde hospodářství i politice často dominují oligarchové) fungují ve prospěch hrstky mocných.

Naproti tomu mnozí v poslední době zažívají pouze vleklou stagnaci, typickou sníženou zaměstnaností a strnulou výší mezd. Výsledná ekonomická nejistota dělnických a středních tříd je nejcitelnější v Evropě a eurozóně, kde řada populistických stran – zejména krajně pravicových – ve volbách do Evropského parlamentu minulý týden pokořila síly hlavního proudu. Tak jako ve 30. letech 20. století vyústila Velká hospodářská krize v nástup autoritářských vlád v Itálii, Německu a Španělsku, i tentokrát může být trend podobný.

Pokud se příjmy a tvorba pracovních míst brzy nezvednou, populistické strany v Evropě se mohou dostat blíž k moci na národní úrovni a protiunijní nálady zastaví postup evropské hospodářské a politické integrace. Ještě horší je, že znovu ohrožena může být eurozóna: některé země (Velká Británie) mohou EU opustit a další (Británie, Španělsko a Belgie) se nakonec mohou rozpadnout.

I v USA je vidět ekonomická nejistota rozsáhlé nejnižší bělošské vrstvy, která se cítí ohrožena přistěhovalectvím a globálním obchodem, a to na rostoucím vlivu krajní pravice a frakcí Tea Party v Republikánské straně. Tyto skupiny charakterizuje ekonomické upřednostňování rodilých obyvatel, protipřistěhovalecké a protekcionistické sklony, náboženský fanatismus a geopolitický izolacionismus.

Jinou podobu tohoto proudu můžeme vidět v Rusku a mnoha částech východní Evropy a střední Asie, kam pád Berlínské zdi nepřinesl demokracii, ekonomickou liberalizaci a svižný růst výstupu. Namísto toho tam po většinu uplynulého čtvrtstoletí byli u moci nacionalistické a autoritářské režimy prosazující růstové modely státního kapitalismu zajišťujícího jen vlažnou ekonomickou výkonnost. V tomto kontextu nelze destabilizační kroky ruského prezidenta Vladimíra Putina na Ukrajině oddělovat od jeho snu, že povede „Eurasijskou unii“ – což je spoře maskovaná snaha oživit bývalý Sovětský svaz.

I v Asii nacionalismus opět ožívá. Noví vůdci v Číně, Japonsku, Jižní Koreji a teď i Indii jsou političtí nacionalisté v regionech, kde přetrvávají vážné územní spory a zaněcují se dlouhotrvající historické křivdy. Tito předáci – společně s dalšími v Thajsku, Malajsii a Indonésii, kteří se posouvají podobným nacionalistickým směrem – musí řešit významné výzvy v oblasti strukturálních reforem, chtějí-li oživit uvadající hospodářský růst a v případě rozvíjejících se trhů předejít středněpříjmové pasti. Hospodářský neúspěch by mohl podnítit další nacionalistické, xenofobní tendence – ba dokonce vyvolat ozbrojený střet.

Střední východ přitom zůstává regionem uvízlým v zaostalosti. Arabské jaro – vyvolané pomalým růstem, vysokou nezaměstnaností mladých a všeobecným ekonomickým zoufalstvím – sklouzlo v Egyptě a Libyi do dlouhé zimy, kde jsou alternativami návrat k autoritářským despotům a politický chaos. V Sýrii a Jemenu je občanská válka, Libanon a Irák by mohly čelit podobnému osudu, Írán je jak nestabilní, tak nebezpečný pro ostatní a Afghánistán a Pákistán vypadají čím dál víc jako rozvrácené státy.

Ve všech těchto případech politický a náboženský extremismus, zášť vůči Západu a v některých případech otevřený terorismus pramení z ekonomických nezdarů a nedostatku příležitostí a naděje pro chudé a mladé lidi.

Neschopnost zabránit Velké hospodářské krizi ve 30. letech 20. století dodala v Evropě a Asii síly autoritářským režimům, což nakonec vedlo až ke druhé světové válce. Tentokrát újma zapříčiněná Velkou recesí vyvolává ve většině vyspělých ekonomik vleklou stagnaci a způsobuje podstatné strukturální potíže s růstem na rozvíjejících se trzích.

To je ideální půda, v níž dokáže zakořenit a vzkvétat ekonomický a politický nacionalismus. Dnešní nevoli k obchodu a globalizaci bychom měli vnímat v kontextu toho, co může, jak víme ze zkušenosti, přijít dál.

Z angličtiny přeložil David Daduč