STOCKHOLM: Před dvěma sty lety představil Immanuel Kant v eseji „Trvalý mír“ svůj nástin budoucího „svazku liberálních republik“. Přestože v roce 1795 byly liberální republiky pouhou abstrakcí, dokázal si Kant představit naši dnešní realitu prosperujících liberálních demokracií. A protože navíc žádná demokracie doposud nevytáhla do boje proti jiné, nebyla Kantova představa trvalého míru z dnešního pohledu nijak nadnesená. Heslo „žádná válka mezi demokraciemi“ je podle všeho tak blízko pravdě, jak se přibližujeme k nezměnitelnému diplomatickému právu.

Odborníci dokázali, že je tomu opravdu tak. Profesor R. J. Rummel z Havajské univerzity zkoumal 353 dvojice bojujících stran z let 1816 až 1991. Demokracie bojovala s nedemokracií ve 155 případech. Diktatura bojovala s diktaturou ve 198 případech. Nenašel jediný případ, kdy by mezi sebou bojovaly dvě demokracie. Puntičkáři namítají, že přece jen pár výjimek existuje. Zevrubnější studium nicméně odhalí, že v daných případech šlo buď o nějakou občanskou válku, o konflikt, kde jedna ze stran nebyla pravou demokracií (Německo v roce 1914) anebo že počet obětí byl natolik nízký, že nelze daný střet považovat za válku v pravém slova smyslu.

Není to jen statistická chyba ani šťastná náhoda. V demokracii by bylo takřka nemožné zajistit dostatečnou podporu veřejnosti pro vojenskou konfrontaci s jinou demokracií. Demokratické národy se navzájem znají a věří si. Pro demokratické vlády je přirozené jednat mezi sebou.

Cena, kterou lidstvo zaplatilo, zatímco čekalo, než se Kantova vize přiblíží skutečnosti, je hrozivá a žádala si ji nejen válečná bojiště. V letech 1900 až 1987 bylo z politických důvodů bez války zabito zhruba 170 milionů lidí. Z toho totalitní režimy zahubily 138 milionů, autoritativní režimy pak 28 milionů lidí. Demokracie zmařily životy celkem asi dvou milionů lidí, většinou při úmyslném bombardování civilních cílů. Bez ohledu na spornost příkladů demokratických krajností to ovšem na celkové situaci nic nemění.

Převážnou část tohoto vraždění má na svědomí marxisticko-leninské sloučení absolutistické ideologie s absolutní mocí. Abychom parafrázovali výrok Lorda Actona: moc zabíjí a absolutní moc zabíjí absolutně.

Mnozí naopak dospěli k jiným závěrům. Když byl liberalismus ještě slabý a marxisté měli navrch, tvrdívali nám spisovatelé, politici, politické strany a tisk, že demokracie je pro třetí svět vedlejší. V těchto zemích není svoboda nic než „formalita“. Mnohem důležitější je, aby lidé neměli hlad. A tak nás poučovali, že liberalismus není pro rozvojové země řešením.

Když Pol Potův režim v Kambodži vyhladil čtvrtinu obyvatelstva, napsal významný švédský spisovatel: „Neberte na jiné svůj vlastní metr.“ Měl tím na mysli, že vyvražďování Kambodžanů není odsouzeníhodné stejnou měrou jako hromadné vraždění Evropanů. To je rasismus naruby: předstírat úctu k jiným národům, ale ve skutečnosti jimi opovrhovat.

A pravda: ti lidé na Západě, kteří pěli chválu Mao Ce Tungovi, Castrovi nebo Honeckerovi, jen zřídka volali po dovozu jejich teroru na Západ. Pouhý pokus o omezení svobody slova v kterékoli ze západních zemí by okamžitě vyvolal bouři protestů právě těch, kteří za svobodu projevu v zemích třetího světa bojují jen zřídka. Útlak je přijatelný jen pro ty, kterých se netýká.

Pokrytectví není jistě výsadou jen Západu. Když například singapurští, malajští nebo čínští politikové hovoří o „asijských hodnotách“, aby svým režimům dodali emocionální náboj, také oni se dovolávají demokratických hodnot. Bývalý tchajwanský prezident Lee Tcheng-chuej si ale tvrdí, že tyto argumenty jsou jen chabým alibi jejich nedemokratické politiky. Když dojde na lidská práva, neexistují podle Leeho žádné zvláštní asijské hodnoty. Univerzální hodnotou je totiž svoboda.

Útoky na liberalismus pokračují i přes kolaps komunismu. Nositel Nobelovy ceny za ekonomiku Amartya Sen empiricky dokázal, že v demokraticky řízené zemi nedošlo nikdy k žádnému hladomoru, tj. k hromadnému hladovění s následkem hromadné smrti. Během bengálského hladomoru v roce 1943 zemřely hladem dva až tři miliony lidí. To se stalo pod britskou správou. Od roku 1947, kdy Indie získala nezávislost a přijala pluralitní demokratický systém vlády, nebyla již země katastrofou podobného rozsahu nikdy postižena. Podvýživou, neúrodou a nedostatkem potravy sice trpěla, ale skutečným hladomorem nikoliv.

Srovnejme to s Mao Ce Tungovým „velkým skokem kupředu“ v letech 1958-1961, kdy hlady zemřelo na třicet milionů Číňanů. To je desetkrát více obětí, než kolik jich zemřelo během velkého hladomoru v britské Indii méně než dvacet let předtím.

Sen zkoumal také africké země, které zažily neúrodu a nedostatek potravin. Vlády pod demokratickým tlakem obvykle v těchto situacích jednají energicky a náležitě; lidé v diktátorských režimech se naopak stávají obětmi vládou uměle vyvolaných a manipulovaných hladomorů.

Tam, kde je činná politická opozice a funguje svobodný tisk, vlády nemohou přehlížet zástupy hladovějících a umírajících. Kde je opozici nasazován roubík a sdělovací prostředky hlásají výlučně diktátorskou propagandu, lze bohužel miliony lidí strádajících hladem udržet v tajnosti nebo je dokonce nebrat na vědomí.

Nositel Nobelovy ceny za mír Elie Wiesel, který přežil hrůzy Osvětimi a Buchenwaldu, kdysi řekl: „Vzpomínejme na varšavské hrdiny, treblinské mučedníky, osvětimské děti. Bojovali sami, trpěli sami, žili sami, ale sami neumírali, neboť něco z nás všech umíralo spolu s nimi.“ Co tím Wiesel myslel? Já mám za to, že to byla myšlenka, že lidská krutost má své meze. Leč nyní připouštíme, že žádné meze neexistují. Poněvadž empiricky známe užitek, který ve vztahu k míru a lidskému blahu přináší demokracie, musíme neustále stvrzovat svou vůli a potřebu šířit Kantovu vizi.