Francie a Německo mají proč slavit zázrak svého vzájemného přátelství, zpečetěného před čtyřiceti lety Elysejskou smlouvou. Nemají ale žádný důvod ke spokojenosti s jeho současným stavem. Nemá jej ani Evropa.

Francouzsko-německý antagonismus - takzvané "dědičné nepřátelství" - bylo noční můrou Evropy a světa po valnou část moderních dějin. Winston Churchill ve své slavné řeči na Curyšské univerzitě v roce 1946 naléhal, že "prvním krokem ke znovuvytvoření evropské rodiny musí být partnerství mezi Francií a Německem". Úspěchy poválečné Evropy umožnilo právě francouzsko-německé usmíření, na má němž hlavní zásluhu vůdcovství osobností jako generál de Gaulle a Konrad Adenauer.

Posledním milníkem francouzsko-německého přátelství byla Maastrichtská smlouva, uzavřená v roce 1991. Znovusjednocené Německo se vzdalo své milované Deutsche Mark - nejen proto, aby podpořilo evropskou integraci, ale i proto, aby uklidnilo francouzské obavy nad tím, že se Německo chystá nastolit na kontinentu měnovou hegemonii.

Po legendárních tandemech - de Gaulle a Adenauer, Valéry Giscard d'Estaing a Helmut Schmidt, François Mitterand a Helmut Kohl - však nepřišla žádná další srovnatelná dvojice. Není to jen otázka osobních sympatií mezi Jacquesem Chiracem a Gerhardem Schröderem. Hlubší příčinou nedávného odcizení a národnostní rivality je znovusjednocení Německa, jež narušilo bilaterální rovnováhu.

Do roku 1990 Francie - či spíše většina její politické třídy - stála mlčky za slavným vyznáním nositele Nobelovy ceny Françoise Mauriaca: Miluji Německo tolik, že bych byl radši, aby byla dvě. ( "J'aime tellement l'Allemagne que je préfčre qu'il y en ait deux." ) Rozdělené Německo vytvářelo mezi Francouzi a západními Němci přibližnou demografickou rovnováhu, na rozdíl od Německa znovusjednoceného, v kterém žije 80 milionů obyvatel, zatímco Francouzů je jen 60 milionů.

"Rovnováha nerovnováhy" kromě toho přispívala k pocitu rovnosti. Zatímco západoněmecká ekonomika byla silnější, Francie byla jadernou mocností a stálým členem Rady bezpečnosti OSN s právem veta.

Německo dávno rezignovalo na vlastnictví jaderných zbraní a není pravděpodobné, že se v dohledné době stane stálým členem Rady bezpečnosti. Z francouzského pohledu ovšem rozšiřování Evropské unie na východ zvyšuje váhu Německa. Budoucí evropská "Sedmadvacítka" (nebo i osmadvacítka, pokud vstoupí Turecko a nepočítaje v to bývalé jugoslávské republiky a Albánii) bude v mnohém jiná než evropská Sestka, jejíž otěže třímali de Gaulle a Adenauer. Zeměpisná poloha Berlína se v Evropské unii zítřka zdá být blíže středu, zatímco poloha Paříže by se mohla dostat na její samý okraj.

Další věcí je, že zatímco tón poválečných německých kancléřů vůči francouzské vládě býval vždy umírněný, Schröder se chová asertivně a summit EU v Nice v prosinci 2000 zaznamenal největší ochlazení francouzsko-německých vztahů za posledních čtyřicet let. Chirac bez ohledu na demografické nerovnosti obou zemí trval na tom, aby mezi Francií a Německem byla v Radě ministrů absolutní rovnost hlasů. Schröder zřejmě nepochopil, jakou obrovskou symbolickou váhu jeho partner této věci přikládá.

Summit v Nice kromě toho ukázal, jak dalece se od sebe vzdálilo francouzské a německé pojetí evropské integrace. Francie dává přednost mezivládnímu přístupu, zatímco Německo je ochotno přesunout větší díl národní suverenity na Brusel.

Jako staří rozhádaní manželé se Francie a Německo v těchto dnech pokoušejí výročí své svatby využít jako příležitosti k oživení vzájemného vztahu. Chirac i Schröder naznačili, jak by to podle nich mělo vypadat v praxi, když společně navrhli, aby Evropskou unii zastřešovalo duální prezidentství: prezident Evropské rady (volený hlavami vlád) a prezident Komise (volený Evropským parlamentem). Tento kompromis je zdánlivě nemožným pokusem sloučit mezivládní a unionistický přístup k řízení EU.

Obě vlády jsou zjevně přesvědčeny, že častější francouzsko-německé schůzky (teď včetně společných schůzek vlád obou zemí) jejich manželskou krizi spraví. Stejně tak extravagantnost jubilejních oslav ve Versailles - mnohem okázalejší než skromná ceremonie v Elysejském paláci před čtyřiceti lety - bude nepřímo úměrná jejich politickému významu.

Skutečným problémem je, že oživení francouzsko-německého spojenectví musí být založeno na proevpropské agendě, a nikoli na tom, že každá země bude lpět na svých národních zlozvycích. Existují bohužel znepokojivé náznaky toho, že přesně to se děje.

Například Francie stále bojuje proti zásadní reformě Společné zemědělské politiky EU, jíž je hlavním příjemcem. Loni na podzim akceptovalo Německo, jež je největším přispěvatelem do unijního rozpočtu, kompromis, že stávající Společná zemědělská politika bude prodloužena o dalších deset let. V důsledku toho získají zemědělci z budoucích členských států v roce 2004 jen 25 procent z objemu přímých plateb běžného v západní Evropě s tím, že parity dosáhnou až v roce 2013.

Pokud jde o Německo, to zase umí lépe podepisovat dohody o posílení obranné spolupráce mezi evropskými zeměmi, než je dodržovat. Nedávno například odmítlo koupit plný počet vojenských dopravních letadel Airbus, jež předtím slíbilo koupit.

Snad nejzávažnějším aspektem vztahů mezi oběma zeměmi je, že v obou pokulhává politické odhodlání, jež je zapotřebí k zahájení reforem v sociální oblasti a v oblasti trhu práce. Není to domácí politický problém, jak by se mohlo zdát. Francie a Německo, jež jsou nejvýznamnějšími zeměmi eurozóny, totiž nesou zvláštní odpovědnost za zdraví evropské ekonomiky a za důvěryhodnost její měny.

Ať si tedy Francie i Německo svých oslav ve Versailles užijí. Až slavnost skončí, bude třeba učinit závažná rozhodnutí. Na nostalgii už čas nezbude.