V obavách z přílivu pracovníků z nových členských zemí střední a východní Evropy vystavěly staré členské země EU vysoké bariéry, které mají tomuto přílivu zabránit. I přes rétoriku otevřených trhů EU se volný pohyb pracovních sil nebude většiny občanů nových členských zemí týkat ještě nejméně dalších sedm let.

Tento přístup je z politického hlediska pochopitelný, ale chybný. Jednou z klíčových vymožeností Evropské unie je totiž volný pohyb zboží a vstupů. Vždyť jakou by bez této podmínky byla EU unií? A co by vlastně nové členské země jinak z členství získaly, kromě otravných zásahů bruselské byrokracie?

Vzhledem ke značným nadějím, které předcházely vstupu nových zemí do EU, a ke skoupému postoji unie k novým členům by nemělo nikoho překvapit, kdyby se v těchto zemích brzy začala utvářet protievropská reakce. Léčba je tedy stejně špatná jako sama choroba: diskriminace vůči novým členům vytváří vlastní problémy pro unii.

Skutečná otázka zní, zda se vůbec o chorobu jedná. Měla by se západní Evropa skutečně obávat obrovského přílivu nových přistěhovalců? Odhady potenciálních migračních vln z východu na západ jsou totiž poměrně malé. Podle zprávy Agenda pro rostoucí Evropu , kterou pro Evropskou komisi vydalo v roce 2004 nakladatelství Oxford University Press, se během prvního roku až dvou let vydá na západ 250.000 až 450.000 pracovníků a poté se jejich příliv ustálí na 100.000 až 200.000 ročně.

Během prvního desetiletí by tak celkový počet migrantů mohl dosáhnout půldruhého až čtyř milionů, což je 2,4 až 5% celkového počtu obyvatel v nových členských zemích - a pouhý zlomek celkového počtu obyvatel v současné unii. Stárnutí populace a nižší míra porodnosti v nových členských zemích by mohly tento příliv ještě více ztenčit.

Existuje i další, méně zřejmý důvod, proč je politika EU v otázce migrace pochybená. Jak nedávno uvedl oslnivý mladý ministr zahraničních věcí Rumunska Mircea Geoana: „Bude-li EU čekat se svým otevřením dalších sedm či deset let, pak z mé země následně získá ty nejméně kvalifikované dělníky, sedláky a osoby s malým lidským kapitálem: lékaři, architekti a inženýři se totiž do té doby odstěhují do Spojených států."

Přesně toto se už skutečně stalo Rusům: nejkvalifikovanější z nich odešli do USA. Evropa tak nedokázala přitáhnout nikoho jiného než pár pochybných oligarchů, kteří se přestěhovali na francouzskou Riviéru, a hrstku živých pouličních zpěváků.

Západní Evropu ve stále větší míře obývá stárnoucí obyvatelstvo, které ztratilo motivaci a zápal tvrdě pracovat, podstupovat rizika a být ctižádostivé. Bez přílivu nové krve a nových myšlenek vypadá ekonomická budoucnost starého kontinentu neutěšeně.

Stačí se podívat na USA: kde by dnes byla Amerika, kdyby byla vystavěla bariéry proti přílivu různých vln nových přistěhovalců a omezila se pouze na anglosaské osadníky? Správa takového tavicího kotle jistě není jednoduchá a mnoho sociálních problémů Ameriky souvisí s komplikovanými vztahy mezi rasami. Avšak New York a Los Angeles, dvě etnicky nejrozmanitější města v USA, jsou zároveň tahouny Spojených států na poli obchodu a umění. V tomto světě se nic nezískává lehko: nedokáže-li unie v Evropě zvládnout multikulturní společnost, pak by se měla připravit na trvalou stagnaci.

Dokud zůstanou unijní hranice uzavřené, pak hrozí rovněž riziko, že zahraniční investice přeletí přes západní Evropu a přistanou v Evropě střední a východní, kde jsou lidé ochotni pracovat déle, kde neplatí tak dotěrné tržní regulace a kde je lidský kapitál relativně vysoký, protože komunistické školy poskytovaly kvalitní technické vzdělání. Tyto země otevřely své trhy zahraničním investorům - a zahraniční investoři reagují dychtivě.

Vzhledem k rostoucí potřebě pracovní síly v západní Evropě v následujících letech otázka nestojí, zda připustit imigraci, nýbrž odkud k této imigraci dojde. Bude to legální imigrace snadno přizpůsobivých lidí ze střední a východní Evropy, anebo ilegální imigrace ze severní Afriky?