Human Rights
Války proti ženám
Heleen Meesová and Femke van Zeijl
|
|
|
|
AMSTERDAM – Často se tvrdí, že první obětí války je pravda. Chceme-li však mluvit skutečnou pravdu, pak jsou prvními oběťmi války ženy. Dětský fond Organizace spojených národů UNICEF nedávno zjistil, že v konfliktních zónách se sexuální násilí obvykle šíří jako epidemie. Ať už jde o občanskou válku, pogromy nebo jiné ozbrojené konflikty, mrtvoly žen se až příliš často stávají součástí bitevního pole. Oběťmi rozsáhlých sexuálních zvěrstev jsou malé holčičky i staré ženy.
V Dárfúru unesli příslušníci džandžavídských milicí dvanáctiletou dívenku a týden ji skupinově znásilňovali, přičemž jí roztáhli nohy tak daleko od sebe, že je do konce života zmrzačená. Největší obavou obětí znásilňování v Dárfúru je však strach, že si nikdy nenajdou manžela. Podle zákona šaría jsou znásilněné ženy souzeny za cizoložství nebo smilstvo. Loni byly nejméně dvě mladé ženy v Súdánu odsouzeny k smrti ukamenováním. Jak uvedla organizace Refugees International: „Vláda podnikne kroky spíše proti těm, kdo znásilnění ohlásí a zdokumentují, než proti těm, kdo ho spáchají.“
Také ve válkách, které dnes pustoší Demokratickou republiku Kongo, je největší část viny přisuzována obětem znásilnění. Znásilněné konžské ženy čeká zavržení ze strany manžela a ostrakizace ze strany komunity. Často jsou jim střelnou zbraní znetvořeny genitálie nebo jsou nahé hozeny do ohně.
V kulturách, kde dívkám a ženám vybírají manžela rodiče, je cudnost stěžejním rysem ženství – pro ženu, která přišla o čest, je vše ztraceno. Následné stigma tak mnohdy bývá větším břemenem než útok sám. Nikoho by tedy nemělo překvapovat, že většina těchto raněných dívek a žen o svém osudu mlčí.
Během válek na Balkáně v 90. letech byly ženy znásilňovány proto, aby rodily děti nepříteli. Podle odhadů Evropské unie se pouze v Bosně stalo oběťmi znásilnění 20 000 žen. Ve značné míře byly tyto ženy ponechány napospas osudu, traumatizovány svým prožitkem a odsouzeny k životu v chudobě.
V roce 1945 se staly oběťmi sexuálních krutostí Rudé armády odhadem dva miliony žen – nejen Němek, ale i skrývajících se Židovek, žen, které přežily koncentrační tábory, a příslušnic odboje. Stud ze „ztracené cti“ vytvořil podle německé novinářky Ruth Andreasové-Friedrichové „atmosféru sebevraždy“. V dubnu 1945 bylo v Berlíně spácháno více než 5000 sebevražd. Manželé, otcové a učitelé naléhali na ženy a dívky, aby po znásilnění ruskými vojáky skoncovaly se životem – jejich hlavním zájmem byla totiž jejich „čest“.
Pro mnoho dívek a žen je nemanželský sex stále horší než smrt. O to více – a bolestněji – bije do očí skutečnost, že tomuto válečnému zločinu byla tak dlouho věnována jen malá pozornost. V průběhu druhé světové války byl sice v mezinárodním právu zakotven zákaz znásilňování vojáky, avšak poválečné tribunály v Norimberku a Tokiu stíhaly jen hrstku takových případů.
Během genocidy ve Rwandě bylo masové znásilňování pravidlem. V obžalovacích spisech rwandského tribunálu se však sexuální násilí objevovalo pouze sporadicky – a jako podružná záležitost. Poté, co jedna Rwanďanka před tribunálem spontánně vypověděla, že ona i další ženy byly před masakrem znásilněny, začala se jistá soudkyně tímto tvrzením zabývat a odhalila sexuální násilí proti ženám v obrovském měřítku. Rwandský tribunál byl prvním v dějinách, který označil znásilňování za možný akt genocidy.
V roce 2001 odsoudil Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu systematické znásilňování žen jako zločin proti lidskosti. V ostře sledovaném případu masakru ve Foči usvědčil ICTY tři bosenské Srby ze znásilňování, mučení a zotročování muslimských žen v roce 1992. Dívky, z nichž některým bylo pouhých 12 let, byly několik týdnů skupinově znásilňovány.
Pachatelé hromadného znásilňování a dalších forem sexuálního násilí během válek však obvykle stíháni nejsou. Předák konžských milicí Thomas Lubanga se stal nedávno prvním vězněm, jehož Mezinárodní trestní soud v Haagu (ICC) odsoudil za verbování dětských vojáků. Podle konžských organizací bojujících za lidská práva je však „obrovským šokem“, že obžalovací spis neobsahoval zmínku o násilí proti ženám. Tyto organizace proto požádaly v petici ICC, aby prošetřil masové znásilňování, jehož se dopouštějí všechny strany konfliktu.
Beztrestnost, která je pro tyto ohavné zločiny charakteristická, musí přestat. O znásilňování a dalších formách sexuálního násilí na ženách by měly otevřeně diskutovat vlády, členové parlamentu, předáci milicí i lidé ovlivňující veřejné mínění. Trestní stíhání se musí stát pravidlem. ICC i další tribunály musí vyslat pachatelům zřetelný signál.
Pro ženy, které se staly oběťmi znásilnění, neexistují žádné peněžní dávky, památníky ani pietní obřady. I to se musí změnit. V sídle ICC by měl stát pomník neznámé znásilněné ženy. Možná by pak jeho soudci věnovali sexuálnímu násilí na ženách větší pozornost.
Heleen Meesová je nizozemskou ekonomkou a právničkou. Její nejnovější kniha s názvem Weg met het deeltijdfeminisme! rozebírá feminismus třetí generace. Kromě toho je Meesová autorkou knihy o právu Evropské unie a zakladatelkou ženského akčního výboru Women on Top. Nejnovější kniha Femke van Zeijlové nese název Een nacht in een vijzel a zabývá se životy žen v Mosambiku, Súdánu, Rwandě, Burundi, Ugandě a Demokratické republice Kongo.
Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Heleen Meesová and Femke van Zeijl or return to our home page.
|
|
