OXFORD – Turecko je už dlouho přístavem geopolitické stability. Od roku 2003 však prakticky nezpochybňovaná aliance Turecka se Spojenými státy prochází vzhledem k irácké válce hlubokou revizí a turecký konsenzus nad desítky let trvající kandidaturou na vstup do EU se kvůli váhání EU rozviklal. Vzhledem ke stěžejní úloze Turecka jak při udržování míru v neklidném kavkazském regionu, tak při prosazování míru na Středním východě – ostatně rozhovory, jež právě probíhají mezi Sýrií a Izraelem, jsou vedeny pod tureckým zprostředkováním –, je přehlížení Turecka nejen pošetilé, ale i nebezpečné.

Jak vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), tak její sekulární vyzývatelky zůstávají veřejně oddané úsilí o členství v EU, ale v praxi se objevily pochybnosti. Neústupný požadavek francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, aby se k přijetí Turecka uspořádalo referendum, naznačuje, že roky bolestivých adaptací na normy EU odměnu v podobě členství nikdy nepřinesou.

USA i EU jsou zjevně přesvědčeny, že Turecko nemá kam jít. Domnívají se, že Turkové fatalisticky přijmou jakékoli pohrdání. Tento pohodlný předpoklad ale přehlíží tektonický posun v geopolitickém postavení Turecka.

Vzápětí po rozpadu Sovětského svazu Turecko na nově nezávislé středoasijské státy hledělo v rozpoložení panturkického romantismu. Domoviny předků uchvátily tureckou představivost, avšak dnes volné turkické „společenství národů“ nestmeluje etnická jednota, nýbrž obchodní příležitosti, energetické zdroje a další praktické věci.

Nejnápadnější je obnovení tureckých vztahů s Ruskem, aniž by došlo k narušení vazeb na nově nezávislé postsovětské státy. Dávné nepřátelství Turecka vůči Rusku nakrátko po pádu Sovětského svazu ožilo. Na počátku 90. let někteří turečtí generálové považovali pokoření ruských vojsk v Čečensku za součást dlouho očekávané odplaty.

Avšak třebaže Rusko a Írán bývaly největšími geopolitickými soky Turecka, dnes jsou exportními trhy a energetickými dodavateli. Klíčem k novému geopolitickému postavení Turecka je energie. Jeho průmysl i populace čile rostou, takže energetické potřeby vytvářejí geopolitickou synergii s Ruskem a Íránem, z nichž si ani jeden nemůže dovolit proud ropy a plynu zastavit, jelikož jinak by vyvolal rozsáhlou vnitřní krizi.

Zatímco turecký postoj k sousedům se mění, jeho vládnoucí elity zároveň sledují, jak EU bere za své bývalé komunistické země s mnohem chatrnějšími tržními ekonomikami a kratší demokratickou historií. Jistý turecký generál prohlásil: „Kdybychom se stali členy Varšavské smlouvy a ne NATO, byli bychom teď už v EU.“

Znovuzvolení strany AKP premiéra Recepa Tayyipa Erdogana loni v létě, následované volbou Abdullaha Güla prvním prezidentem, jehož žena nosí na hlavě šátek, se jevilo jako potvrzení obav protiislámských Evropanů. Avšak byť jsou mnozí aktivisté a voliči AKP oddaní muslimové, Erdogan a Gül zůstávají věrni evropské integraci. Ubývá jim ale času na to, aby své příznivce uspokojili a kritiky umlčeli tím, že jí dosáhnou.

Problém tkví v tom, že triumfy AKP, společně s tím, jak se Erdoganovi a Gülovi dvoří Amerika, vyvolaly v řadách kdysi dominantní sekulární a prozápadní turecké elity krizi směřování. Ač se AKP může spolehnout na věrnost milionů voličů a houfů nových členů dychtících přidat se na vítěznou stranu, v tureckých institucích, na univerzitách, v médiích a obchodě hluboce zakořenili sekularisté.

Jak běžní příznivci AKP, tak zklamaní sekularisté jsou teď podezíraví vůči činům a motivům Ameriky v regionu. Tichý souhlas klíčových osobností v armádě s odmítnutím tureckého parlamentu podpořit invazi do Iráku v březnu 2003, v jejímž čele stály Spojenými státy, naznačuje, že turecký nacionalismus by mohl řadové poslance AKP sjednotit s jejich jinak nesmiřitelnými nepřáteli ze sekulárního tábora. Kdyby snad EU otevřeně Turecko ignorovala ve věci členství nebo kdyby se Amerika zdála příliš laxní ohledně kurdského problému v severním Iráku, obrovská masa z obou táborů by se dost dobře mohla spojit.

Turecké vztahy s Izraelem například zatížily izraelské investice v Kurdistánu. Přestože Šimon Peres udělal smířlivé gesto a zvolil Ankaru za místo prvního projevu izraelského prezidenta k parlamentu převážně muslimské země, izraelské obavy z Íránu jsou mnohem vážnější než obavy turecké. Dva nejzarytější nepřátelé Izraele, Írán a Sýrie, fakticky patří mezi nejhlasitější zastánce tvrdého postoje Turecka vůči Kurdům.

Americký zábor Iráku destabilizoval západní směřování Turecka víc, než jsou si USA ochotné přiznat. Většina Turků si nepřeje vyloučení své vlasti ze Západu, ale bude-li je EU odhánět a současně urychlovat vstup slabších kandidátů, Turecko se může začít cítit dostatečně silné a zahořklé na to, aby se vydalo na cestu v novém geopolitickém směru.