LONDÝN – Nedávno jsem se zúčastnil veřejné debaty s bývalým australským premiérem Paulelm Keatingem. Je to zajímavý člověk, ryzí intelektuál hnaný svými vnitřními démony jednak k tomu, aby zadupal do země ty, kdo nedostatečně uznávají jeho transformační úlohu v australské politice, jednak aby odhaloval, co považuje za bláboly a mýty.

To jej pravidelně přivádí do polemik, což ale může posloužit k ponaučení. Nedávno například pranýřoval názor, že jeho národ určitým způsobem zformovaly a očistily australské oběti během tažení na Gallipoli v roce 1916 za první světové války. Podle něj Australané dospěli později, na pralesní stezce Kokoda, často označované za australské Thermopyly, kde skupina mladých vojáků vzdorovala postupu divizí japonské armády, které podle všeho hodlaly dobýt Port Moresby na Papuy-Nové Guineji a ohrozit australský kontinent. Keating vyjádřil přesvědčení, že boje na Kokodě představovaly skutečné porodní bolesti nezávislé Austrálie, už ne jakéhosi koloniálního přívěsku Británie, vybudovaného proto, aby sloužil imperiálním zájmům na Dálném východě.

Zpochybňovat postoje Australanů k jejich vlastní historii bych si nedovolil. Na to mám jejich zemi příliš rád. Keatingovy výroky ale vznášejí obecnou dějinnou otázku, která jde až k jádru pocitu sounáležitosti, jenž stmeluje každou společnost.

Většina zemí si alespoň část svých dějin vymýšlí anebo prostě zakrývají ty úseky, které nevyhovují jejich hrdinské představě o sobě samých. Moje vlast například přišla s tím, co znamená být Britem, aby v osmnáctém století smířila Skotsko s myšlenkou vlády z Anglie a aby celé Spojené království přesvědčila, že se nemá vzpírat vládě německých králů.

Smysl Británie pro její místo ve světě po celý můj dospělý život určovalo velkou měrou vůdcovství Winstona Churchilla během druhé světové války a jeho poválečné názory na naši úlohu ve světě. On i další političtí lídři byli nadšení sjednocenou Evropou. Určena však byla jiným. Británie její součástí být neměla. Historie nám prý předepsala jinou úlohu – suverénní, nezávislou, odloučenou od kontinentální změti, a ne-li roli rovnocenného partnera Ameriky, pak tedy alespoň staršího, věrného pobočníka.

Trocha prozíravé upřímnosti ohledně skutečné váhy Británie v poválečném světě mohla nám Britům dát možnost sehrát podstatnější úlohu v evropských záležitostech a formovat vznikající Evropskou unii v užším souladu s našimi národními zájmy.

Když si tedy špatně vykládáte dějiny, mohou vychýlit vaše strategická rozhodnutí. Co je však ještě horší, slepota k tomu, co se v minulosti skutečně stalo, může pokřivit vývoj společnosti. Nejzdravější společnosti dříve či později pohlédnou do tváře tomu, čím si poslední dobou prošly, v dobrém i ve zlém, a díky tomu se co do slušnosti a sebevědomí vyvíjejí.

Obdivuhodně se to daří Německu. V posledních několika letech jsem viděl dva bolestně upřímné německé filmy – „Pád Třetí říše“ o posledních Hitlerových dnech a „Životy těch druhých“ o činnosti tajné policie Stasi v bývalém Východním Německu. Od oněch temných dob se Německo vyvinulo ve zdravou a energickou demokracii.

Pro jiné je stále těžké se s vlastní historií vypořádat. Rusko zakopává o Stalina a jeho odkaz zla. Čína zavírá oči před přehodnocením Maa i před poctivým vylíčením událostí na náměstí Tchien-an-men v roce 1989. Někteří Japonci stále chtějí o svých předválečných a válečných dějinách sepisovat pohádky anebo jim věřit, což nesmírně zkomplikovalo japonské úsilí dosáhnout sebevědomého a trvalého usmíření s Čínou.

Naproti tomu si vezměme způsob, jímž Francie a Německo zakopaly válečnou sekyru a naučily se žít v míru a důvěře. Právě tento mimořádný, historický postup umožnil rekonstrukci a úspěšný rozvoj Evropy v uplynulém půlstoletí.

Z tohoto přemítání někdejšího vysokoškolského studenta dějin můžeme vyvodit přinejmenším tři ponaučení. Zaprvé, historie nám přináší poučení o dnešku stejně jako o včerejšku. Anglický spisovatel G. K. Chesterton kdysi napsal: „Nevýhodou lidí, kteří neznají minulost, je, že neznají přítomnost.“

Zadruhé, abychom se dokázali vypořádat s problémy, které nás sužují, – od terorismu po šíření jaderných zbraní –, je vhodné vědět, jak a odkud se objevily. Proč dnes čelíme celosvětovým ekonomickým krupobitím? Jak vychází srovnání dnešních problémů s finančním krachem roku 1929 a depresí která přišla po něm? Co nám historie prozrazuje o důsledcích protekcionistických reakcí na tyto události?

Konečně, přestože národní státy zůstávají základním stavebním kamenem mezinárodního dění a věrnost vůči vlastnímu národnímu státu – vlastenectví – je dobrá věc, hrubý nacionalismus může být nesmírně pustošivý. „Moje vlast, pravda nepravda“ je pramenem mnoha běd. Pečlivé historické bádání nás může ušetřit slepoty ohledně toho, kdo jsme a co můžeme vykonat. Debaty o dějinách jsou známkou zdravé společnosti. Takže třikrát hurá Keatingovi, pravda nepravda.