Války se nevyhrávají jen na bojištích, ale také v myšlení lidí. Takže byť Hizballáh svou současnou válku s Izraelem nijak přesvědčivě nevyhrál, když si tváří v tvář síle izraelské armády udržel schopnost bojovat, podmanil si představivost Arabů a oživil svou ztracenou hrdost, stejně jako egyptská armáda, když ve válce roku 1973 překročila Suezský průplav. Obnovená hrdost byla zásadní pro konečné rozhodnutí Anwara Sadata jet do Jeruzaléma a získat celý Sinajský poloostrov zpět pro Egypt.

Ačkoli obyčejní Libanonci zaplatili obrovskou lidskou, ekonomickou a infrastrukturní cenu, Hizballáh dal Izraelcům jasně najevo, že svou vojenskou přesilu už dál nemohou brát za jistou. Meze vojenské moci vyšly na světlo. Navíc se všem zřetelně předvedla zuřivost války, a jakmile budou současné boje u konce, obě strany budou s větší pravděpodobností obezřetnější ohledně svých činů, jež by mohly jejich národ a zemi nanovo uvrhnout do války.

Způsob, jímž bude tato válka ukončena, zřejmě změní to, jak se Izrael a mezinárodní společenství staví k zásadním národním aspiracím arabských národů. Zadržování arabského území a zajatců naneurčito už nebude výhodou, ale děsivou přítěží.

Konvenční myšlení na Středním východě se zakládá především na drtivé vojenské síle Izraele a dále na nejednotě arabských lídrů a neexistenci jejich záměru. Avšak během necelých dvou měsíců byla téměř mytická moc nejsilnější armády regionu naleptána a vůdce Hizballáhu Hasan Nasralláh zapůsobil jako neochvějný a odhodlaný lídr, v ostrém kontrastu k obvyklému chování hlav arabských vlád.

Otázka teď zní, zda tato odhodlanost dokáže přinést onen typ překvapujícího průlomu na cestě k míru, jaký zajistila Sadatova nově nalezená prestiž v roce 1973. Je ironické, že místo oslabení Libanonu jedním jasným ziskem této války je jednota a nezávislá vůle Libanonu.

Zda válka v Libanonu pomohla Palestincům, nebo je poškodila, není zřejmé. Poněvadž většina mediální pozornosti se přesunula do Libanonu, Izraelci mají volnou ruku pro další nátlak na Palestince bez mezinárodních protestů. Palestinci jsou nadále každodenně zabíjeni nejen v Gaze, ale také v Nábulusu na Západním břehu. Od začátku násilností v červnu zemřelo už víc než 170 Palestinců.

Spojitost mezi oběma válkami ovšem úplně pozornosti neunikla. Ve Spojených státech si prezident George W. Bush i ministryně zahraničí Condoleezza Riceová uvědomují, že problémy spolu souvisí, a ví to i britský ministerský předseda Tony Blair. Vskutku, krize v Libanonu a v Gaze vedly k pochopení, že má-li vysvitnout naděje na návrat k mírovému procesu, je třeba vyřešit dvě zjitřené záležitosti – arabské vězně v Izraeli a izraelský unilateralismus.

Vzhledem k tomu, že oba konflikty vyvolaly únosy izraelských vojáků, již měli být vyměněni za arabské zajatce, Izrael si dnes musí uvědomovat, že věznění Arabů naneurčito může pouze plodit násilí. Izraelský poradce pro národní bezpečnost Giora Eiland to podle všeho pochopil už před započetím násilí. V květnu údajně izraelskému ministerskému předsedovi Ehudu Olmertovi radil, aby Izrael vydal spornou oblast farem Šibáa na hranici s Libanonem a Sýrií a vrátil libanonské vězně.

Olmert prý potřebu těchto kroků nechápal. Zadržování 300 Libanonců a bezmála 10 tisíc Palestinců – všichni z první skupiny a mnozí z druhé bez obžaloby či soudu – se ovšem ukázalo jako hlavní zdroj podráždění arabských národů v regionu.

Jedna skupina vězňů, jíž současná situace zřejmě přinese prospěch, jsou Jordánci držení v izraelských věznicích. Jordánsko, spojenec USA a jedna ze dvou arabských zemí, jež mají s Izraelem mírovou dohodu, dříve se snahou zajistit propuštění 30 svých vězňů neuspěla. Nyní budou pravděpodobně prvními propuštěnými.

Zajatci však, navzdory svému významu, nejsou jádrem věci. Skutečný problém tkví v unilateralismu, který si osvojily hlavní politické strany, jež dosud vládly Izraeli. Obě nekoordinovaná stažení, z jižního Libanonu (za vlády Strany práce po 22 letech okupace) a z Gazy (za vlády Likudu po 39 letech okupace) potvrdily, že nelze jednoduše vyklidit území a pustit ho ze zřetele. Populace, která na místě zůstane, musí mít bezpečnou vládu a instituce. Na nejzákladnější úrovni například lidé z jižního Libanonu potřebovali mapy vyznačující, kam Izrael nakladl miny, avšak ty jim nikdy nebyly předány.

Jednostranný přístup, který si Izraelci drtivou většinou zvolili ve svých nedávných volbách, se zakládá na myšlence, že bezpečnosti lze nějak dosáhnout zdviháním fyzických zdí a bariér. Ostřelování raketami Hizballáhu a Hamásu předvedlo pošetilost takového uvažování. A přestože Západní břeh dosud k odpalování raket proti Izraeli používán nebyl, není důvod, proč by se tamní Palestinci k takovým zbraním neuchýlili, jestliže hluboko na jejich území nadále porostou zdi a Izrael s nimi nepřestane jednat arogantně.

Vojáci jsou první, kdo si uvědomí, že vojenská moc má pro dosažení dlouhodobého míru omezenou hodnotu. Je na čase, aby to pochopili také političtí předáci na obou stranách, zejména ti umírnění. Je nezbytné, aby prostřednictvím jednání spolupracovali na řešení problémů, které prostě nemůže a nemá řešit hrubá síla.