Asi jedenáct set kilometrů od floridského pobřeží leží jedno z nejzuboženějších míst na Zemi – ostrov Hispaniola, první zastávka Kryštofa Kolumba v Novém světě. Z Floridy sem let trvá pouhou hodinu a půl; čekali bychom, že ostrov bude tropickým rájem a oblíbeným místem pro americké offshore podnikání. Realita je nicméně mnohem krutější.

Na Hispaniole leží dva státy. Na západě ostrova je to Haiti, nejchudší země obou Amerik. Na východě se rozkládající Dominikánská republika je úspěšnější, průměrný příjem je zde šestkrát vyšší než v Haiti. I ta však prožila mnoho politických i ekonomických hrůz, než v devadesátých letech přišel zlom. Návrat Jean-Bertranda Aristida do haitského prezidentského úřadu by mohl ukončil dlouhý cyklus haitské chudoby a násilí, pokud ovšem Haiti i USA pochopí lekci v podobě krušných dějin Hispanioly.

Chudoba Hispanioly má své kořeny v koloniálních dobách. Evropané karibské ostrovy kolonizovali, aby na nich pěstovali cukrovou třtinu. Pracovali zde a umírali otroci, které kolonizátoři nemilosrdně a v milionech dováželi z Afriky. Třtinovým plantážím postupně ustupovaly místní tropické pralesy. Důsledky kolonizace - odlesňováním, erozí půdy a kolapsem zemědělské produktivity – byla Hispaniola postižena nejhůře na haitské straně.

Po zrušení otroctví byl dříve půvabný ostrov schopen jen ztěží uživit populaci osvobozených otroků, neboť půda byla zničena nadměrným používáním a erozí. Rasismus Spojených států nijak místní situaci neulehčil. Amerika Haiti uznala jako nezávislý stát až v šedesátých letech 19. století, tedy zhruba šedesát let poté, co vzpoura haitských otroků ukončila francouzskou koloniální nadvládu.

Země jako Haiti či Dominikánská republika byly vydány napospas osudu; jejich nevzdělané obyvatelstvo sotva přežívalo díky samozásobitelskému zemědělství. Jejich dlouhodobé potřeby vyžadovaly masivní investice do zdravotní péče a vzdělání a přesun k novým typům hospodářské činnosti. Ve 20. století patřily v Karibiku k výnosným činnostem turistika, offshore bankovnictví nebo pracovně náročná výroba, především produkce textilu a elektroniky. Diktátorské režimy jak v Haiti, tak v Dominikánské republice, které zde vládly téměř během celého posledního století, však nebyly schopny přilákat obchodníky.

Dominikánské republice se navzdory násilí, vládnoucí diktatuře a pravidelným invazím z USA podařilo nedávno vydat se na dvoustrannou cestu rozvoje, na cestu expandující zdravotní péče a vzdělání a posunu k výnosné výrobě a službám. Díky tomu se z Dominikánské republiky stala v devadesátých letech jedna z nejrychleji rostoucích ekonomik s obrovskými investicemi do turistiky a pracovně náročné výroby.

V Haiti se naopak chudoba prohlubovala. Amerika podporovala řadu brutálních diktátorů, které ekonomický rozvoj nezajímal. Po pádu Duvalierovy diktatury začala Amerika v polovině osmdesátých let podporovat demokratizaci, ale když Spojené státy na zemi uvalily řadu ekonomických sankcí, došlo zde k novému násilí, které vyhnalo i ty drobné zahraniční investory, kteří do Haiti zavítali.

Jean-Bertrand Aristide, vůdce haitské chudiny, vyhrál v roce 1990 prezidentské volby, ale už za rok byl svržen vojenským pučem. O tři roky později se Aristide vrátil k moci díky podpoře amerického vojska. Amerika mu ale dovolila zůstat v úřadě jen dva roky, odvolávajíc se na to, že jeho prezidentský úřad, který získal v roce 1991, měl skončit v roce 1996. Po pětileté odmlce ale Aristide opět vyhrává prezidentské volby.

Haiti je dnes v obrovském nebezpečí. Hrstka bohatých Haiťanů Aristidovi nedůvěřuje. Aristide zase nedůvěřuje bohatým, kteří podporovali puč, jimž byl zbaven moci, a kteří jsou tradičně proti jakýmkoli reformám. Americká politická špička je podobně rozdělená. Navzdory Aristidově nepochybné popularitě na něj mnoho amerických konzervativců pohlíží s notnou dávkou nedůvěry.

Staletí poznamenaná násilím a bídou by snad konečně mohla ustoupit společenskému a hospodářskému pokroku – pochopitelně jen za předpokladu, že všechny klíčové postavy se povznesou nad své nenávistné spory. Prezident Aristide si uvědomuje, že svůj největší zápas svádí nikoli s malým společenstvím haitských boháčů, nýbrž s masovou chudobou. Pro tento boj je zapotřebí obrovských investic, jež by dala vzniknout pracovním místům, a finanční pomoci od Spojených států a OSN ke snižování nemocnosti, negramotnosti a k řešení problémů životního prostředí. Aristide by měl – a bude – podporovat tuto dvousměrnou strategii obchodních investic a sociálních investic do zdravotnictví a vzdělání.

Haitská elita by Aristida neměla brát jako nepřítele. Jeho masová popularita totiž není hrozbou jejich bohatství, ale příležitostí k reformám, jejichž výsledkem může být dlouhodobý ekonomický růst. Spojené státy by pak měly pochopit, že Haiti není s to svou bídu a nesnáze zdolat vlastními silami. Haiti naléhavě potřebuje finanční podporu, aby děti mohly chodit do školy a aby se snížil výskyt tuberkulózy a AIDS, které dnes mrzačí a zabíjí obyvatele Haiti. Aristide je po dlouhé době, a možná vůbec první opravdu lidový vůdce. Proto je dnes ta nejlepší příležitost řešit haitské neduhy klidnou, účinnou a demokratickou cestou.

Haiti je krajním příkladem toho, jak se chudoba, nemoci a násilí přenášejí z generace na generaci. Cesta ekonomického rozvoje je na obzoru, ale k tomu, aby se na ni zbídačené země dostaly, je mnohdy zapotřebí nejen dobré vůle a podpory silných sousedů, ale také trocha štěstí. Štěstím Haiti je, že má oblíbeného a svobodně zvoleného prezidenta. Když se na takto osudem zkoušené země usměje štěstěna, měli by se bohatí a mocní chopit šance a pomoci jim.