NEW YORK – Iráckou válku jako nejdůležitější téma kampaně před prezidentskými volbami v Americe vystřídala uvadající ekonomika, zčásti proto, že Američané uvěřili, že karta v Iráku se obrátila: „příval“ vojenských jednotek prý povstalce zastrašil a dosáhl tak úbytku násilí. Důsledky jsou jasné: přehlídka síly vítězí.

Právě takovéto silácké uvažování primárně Ameriku do války v Iráku přivedlo. Válka měla předvést strategickou moc vojenské síly. Namísto toho odhalila její meze. Navíc válka podryla skutečný zdroj americké moci – mravní autoritu.

Nedávné události posílily rizika, jež přístup Bushovy vlády ukrývá. Vždy bylo jasné, že načasování odchodu Ameriky z Iráku nemusí být její volba – nechce-li znovu porušit mezinárodní právo. Teď Irák požaduje, aby se americké bojové jednotky stáhly během dvanácti měsíců, přičemž všechny jednotky by měly být pryč v roce 2011.

Ovšemže, úbytek násilí je vítaný a vojenské posily v tom mohly sehrát jistou roli. Přesto platí, že kdyby se tatáž míra násilí objevila kdekoli jinde na světě, události by obsadily přední stránky novin; jen v Iráku už jsme na násilí tak uvyklí, že když zahyne pouze 25 civilistů, považuje se to za dobrý den.

Podíl vojenských posil na úbytku násilí v Iráku však není jasný. Důležitější zřejmě byly jiné faktory, mimo jiné uplácení sunnitských povstalců, aby bojovali se Spojenými státy proti al-Káidě. To však zůstává nebezpečnou strategií. USA by měly usilovat o vytvoření silné, sjednocené vlády, spíš než posilovat sektářské milice. Irácká vláda teď procitla a rizika si uvědomila a některé z lídrů, jež americká vláda podporuje, začala zatýkat. Vyhlídky na stabilní budoucnost vypadají čím dál pochmurněji.

Právě to je klíčová věc: vojenské posily měly vytvořit prostor pro politické urovnání, které by položilo základy dlouhodobé stability. K politickému urovnání ale nedošlo. Tak jako v případě argumentů používaných k ospravedlnění války a měřítek její úspěšnosti se tedy mění i zdůvodnění vojenských posil.

Mezitím začala být čím dál zjevnější daň, jíž tato nepovedená avantýra zatížila armádu i ekonomické příležitosti. I kdyby USA v Iráku dosáhly stability, vítězství ve „válce proti terorismu“, natož dosažení širších strategických cílů, by to nezajistilo. Vyjádříme-li se mírně, v Afghánistánu se nedaří a Pákistán vypadá čím dál méně stabilní.

Většina analytiků se navíc shoduje, že přinejmenším částečnou příčinou ukrytou za ruskou invazí do Gruzie, která probudila obavy z nové studené války, byla jistota, že v situaci, kdy jsou americké ozbrojené síly plně zaměstnané dvěma nevydařenými válkami (a vážně vysílené politikou nenahrazování vojenských zdrojů tak rychle, jak se vyčerpají), může Amerika reagovat jen velmi omezeně. Ruské úvahy se ukázaly jako správné.

I největší a nejbohatší země na světě má omezené zdroje. Irácká válka se plně financuje na dluh, což zčásti zapříčinilo, že americké státní zadlužení narostlo za pouhých osm let o dvě třetiny.

Situace se ale nadále zhoršuje: jen samotný schodek za rok 2009 se očekává ve výši půl bilionu dolarů, a to bez započtení nákladů na finanční výpomoci a druhý stimulační balíček, který teď téměř všichni ekonomové označují za naléhavě potřebný. Válka a způsob, jímž byla vedena, omezily americký manévrovací prostor a téměř určitě prohloubí a prodlouží ekonomický pokles.

Přesvědčení, že vojenské posily uspěly, je obzvlášť nebezpečné proto, že se tak žalostně vyvíjí válka v Afghánistánu. Evropské spojence Ameriky nekonečné bitvy a přibývající oběti vyčerpávají. Většina evropských lídrů není v umění klamu tak zběhlá jako Bushova vláda a je pro ně těžší před svými občany čísla ukrýt.

Britové jsou si například dobře vědomi problémů, na něž v Afghánistánu za doby britského impéria opakovaně naráželi. Amerika bude samozřejmě na své spojence nadále vyvíjet tlak, ale demokracie umí účinnost tohoto tlaku omezit. Mexiku a Chile všelidový odpor vůči irácké válce znemožnil, aby v Organizaci spojených národů podlehly americkému tlaku a invazi schválily; ukázalo se, že občané těchto zemí měli pravdu.

V Americe teď však přesvědčení, že vojenské posily se „osvědčily“, vede mnoho lidí k tvrzení, že v Afghánistánu je zapotřebí více vojsk. Pravda, válka v Iráku odvedla pozornost Ameriky od Afghánistánu. Neúspěchy v Iráku jsou ale otázkou strategie, ne početnosti jednotek. Je na čase, aby si Amerika i Evropa vzaly z Iráku ponaučení – anebo spíš aby si znovu připomněly ponaučení, k němuž dojde prakticky každá země, která se snaží okupovat jinou zemi a určovat její budoucnost.