Fotbal je nejen nejpopulárnějším sportem na světě, ale zároveň i nejglobalizovanějším povoláním. Je nemyslitelné, že by se brazilští, kamerunští či japonští lékaři, počítačoví experti, dělníci nebo bankovní úředníci mohli přesouvat z jedné země do druhé tak snadno jako brazilští, kamerunští či japonští fotbalisté.

Fotbalový tým londýnského Arsenalu se například skládá výhradně z cizinců, a to včetně francouzského trenéra. Dokonce ani kapitánská páska již není vyhrazena domácím hráčům: kapitánem Arsenalu je Francouz Thierry Henry, jako kapitán AC Milán často nastupuje Ukrajinec Andrej Ševčenko a Argentinec Christian Zanetti se zhostil kapitánské role v milánském Interu. Desítky Jihoameričanů a Afričanů hrají také v lize ruské, turecké či polské, stejně jako v různých jihoevropských soutěžích.

Díky fotbalu si tak můžeme udělat obrázek, jak by vypadala skutečná globalizace na trhu práce. Ve fotbale stejně jako u jiných povolání existovala omezení mobility pracovních sil výlučně na poptávkové straně. S výjimkou komunistických zemí neuvaloval nikdo na pohyb hráčů žádné limity. Poptávková strana byla naopak silně regulována v podobě pravidla, že kluby nesmějí v jednom zápase postavit více než dva zahraniční hráče.

„Případ Bosman“ pojmenovaný podle belgického fotbalisty, který úspěšně napadl uplatňování tohoto pravidla u hráčů z členských zemí Evropské unie, nahlodal toto omezení jako první. K jeho úplnému odstranění došlo na nátlak nejbohatších evropských klubů, které požadovaly volnou ruku při angažování nejlepších hráčů, ať už přicházejí odkudkoliv.

Všude tam, kde jsou globalizace a úplná komercializace svrchovanými pány, se tedy neomylně koncentruje kvalita a úspěch. Vezměme si například počet klubů, které se kvalifikovaly do čtvrtfinále Poháru mistrů evropských zemí či pozdější Ligy mistrů. Zaměříme-li se na pětiletá období mezi roky 1967 a 1986, zjistíme, že počet týmů, které postoupily do čtvrtfinálových bojů, kolísal mezi 28 a 30. V následujících dvou pětiletých obdobích však tento počet klesl na 26 týmů a v poslední „pětiletce“ (2000-2004) to již bylo jen 21 týmů. Závěr je prostý: mezi evropskou elitu proniká stále méně klubů.

S národními ligami je to podobné. Od startu anglické Premier League v roce 1992 se pouze jednou nestal mistrem Manchester United, Arsenal nebo Chelsea. Italskou Serii A vyhrál od roku 1991 jen dvakrát někdo jiný než Juventus nebo AC Milán. A španělským mistrem se od roku 1985 jen třikrát nestal Real Madrid či Barcelona.

Důvod této koncentrace špiček je zřejmý: nejbohatší kluby dnes mohou lákat nejlepší hráče na světě. Zároveň však lze říci, že tuto koncentraci doprovází zvýšení kvality samotné hry, a to díky jevu, kterému ekonomové říkají „rostoucí výnosy z rozsahu“. Když spolu hrají nejlepší hráči, kvalita každého z nich i kvalita týmu jako celku exponenciálně roste. Jakmile se v mužstvu sejdou Ronaldinho a Messi nebo Kaká a Ševčenko, je jejich kombinovaný „výkon“ (tedy počet branek) vyšší než součet branek, které by nastříleli, kdyby hráli v jiném klubu s méně talentovanými spoluhráči.

Volný pohyb pracovních sil v jiných oborech by pravděpodobně přinesl stejný efekt. Kdyby se lékaři, počítačoví specialisté nebo projektanti (natožpak oni přísloveční polští instalatéři) mohli volně pohybovat, s největší pravděpodobností by to mělo za následek zvýšení koncentrace talentu v nejbohatších zemích. Nerovnost v distribuci talentu v jednotlivých státech by se zvýšila, i když by zároveň došlo ke zvýšení celosvětové výkonnosti zboží i služeb a ke zlepšení jejich průměrné kvality, jak je tomu v dnešním fotbale. Chudší či menší země by už jen stěží mohly snít o vítězství v Lize mistrů, na které kdysi dosáhly týmy jako Steaua (Rumunsko), Crvena Zvezda (Srbsko) nebo Nottingham Forest (který se dnes potácí ve třetí anglické divizi).

Zatímco však na úrovni klubového fotbalu vidíme nerovnost a vytěsňování slabších, pro soutěže reprezentačních týmů platí pravý opak. Průměrný výsledkový rozdíl mezi nejlepšími osmi reprezentacemi mistrovství světa setrvale klesá – z více než dvou branek v padesátých letech přes přibližně 1,5 branky v letech šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých až po pouhých 0,88 branky na mistrovství světa v roce 2002.

Totéž platí o všech utkáních závěrečného turnaje, nikoliv jen o zápasech nejlepších osmi národních týmů. Pokles výsledkového rozdílu je o to působivější, že počet účastníků mistrovství světa se zvýšil ze 16 na 32 týmů – mnohé z nich jsou přitom nové a dosti nezkušené. Pozoruhodné je, že tradiční fotbalové velmoci nedokážou tyto týmy „převálcovat“. Mezi nejlepších osm mužstev posledních čtyř mistrovství světa naopak vždy pronikli dva „nováčci“, kteří se nikdy předtím do čtvrtfinále neprobojovali – v roce 2002 to byly Turecko a Jižní Korea.

I pro tento jev existují dva důvody. Za prvé se dobří hráči z méně významných lig zlepšují díky volnému pohybu mnohem více, než kdyby zůstali doma. Dobrý dánský nebo bulharský fotbalista se bude zlepšovat mnohem rychleji, pokud přestoupí do Manchesteru United nebo do Barcelony.

A za druhé mohly národní týmy toto zlepšení kvality „podchytit“ díky pravidlu FIFA, které požaduje, aby fotbalisté reprezentovali pouze svou zemi. Eto’o může hrát za kterýkoliv španělský, italský nebo anglický klub, ale v mezinárodních soutěžích smí reprezentovat pouze Kamerun. FIFA tak jinými slovy zavedla institucionální pravidlo, které umožňuje malým zemím (ve fotbalovém smyslu) částečně těžit z výhod vyplývajících z dnešní zvýšené kvality hry, a tím tento „odliv nohou“ do jisté míry kompenzovat.

Stejné pravidlo by se dalo vztáhnout i na jiné činnosti. Volný pohyb kvalifikované pracovní síly by mohly doprovázet závazné mezinárodní podmínky, podle nichž by přistěhovalci z chudých států museli strávit například každý pátý rok v zemi svého původu. Díky tomu by domů přinesli schopnosti, technologie a styky, které jsou stejně cenné jako schopnosti, jež hráči jako Eto’o, Essien nebo Messi vracejí Kamerunu, Ghaně či Argentině. Umísťování na trhu práce by představovalo problém, ale princip je zdravý: svět by se měl ze svého nejpopulárnějšího sportu poučit.