CHICAGO – Monetární a fiskální politika ve Spojených státech patřila v této recesi i během recese v roce 2001 k nejvstřícnějším v celém průmyslovém světě. V době psaní tohoto článku pracuje americký Kongres na dalším návrhu zákona o pracovních místech. John Taylor ze Stanfordovy univerzity dokonce připisuje nedávnou finanční krizi přehnaně stimulativní monetární politice v závěru působení Alana Greenspena ve funkci šéfa amerického Federálního rezervního systému.
Proč je americká politika tak vstřícná? Stěžejním důvodem je skutečnost, že se změnila povaha amerických hospodářských zotavení. Od roku 1960 do roku 1991 byla zotavení v USA obvykle rychlá. Vzestup hospodářské výkonnosti ze dna recese až na úroveň před recesí trval v průměru necelá dvě čtvrtletí a zaměstnanost se zotavila do osmi měsíců.
Zotavení se z recesí v letech 1991 a 2001 však probíhalo odlišně. Například v roce 2001 trvala obnova hospodářské výkonnosti pouhé jedno čtvrtletí, avšak pracovní místa se zotavila až za 38 měsíců. Současné zotavení se co do tvorby pracovních míst jeví jako podobně pomalé.
Někteří ekonomové tvrdí, že na rozdíl od minulých zotavení, kdy byli zaměstnanci dočasně propuštěni a poté přijati zpět, je úbytek pracovních míst od roku 1991 trvalejší. Nezaměstnaní si museli najít místa v nových oborech, což vyžaduje více času a delší rekvalifikaci.
Jiní ekonomové naznačují, že internet usnadnil firmám rychlý nábor zaměstnanců. Místo aby tedy firmy při první známce zotavení v panice přijímaly nové lidi ze strachu, že se jim to později nepodaří a přijdou o tržby, raději se nejprve ujistí, že je zotavení opravdu trvalé, a teprve poté zvýší počet zaměstnanců.
Ať už je skutečné vysvětlení jakékoliv, USA jsou pozoruhodně nepřipravené na zotavení bez poklesu nezaměstnanosti. Podpora v nezaměstnanosti trvá obvykle pouhých šest měsíců. A protože jsou navíc příspěvky na zdravotní péči často vázány na pracovní místo, hrozí propuštěnému zaměstnanci také ztráta přístupu k dostupné zdravotní péči.
Project Syndicate is returning to Climate Week NYC with an even more expansive program. Join us live on September 22 as we welcome speakers from around the world at our studio in Manhattan to address critical dimensions of the climate debate.
Register Now
Krátkodobé vyplácení dávek bylo možná odpovídající v době, kdy byla zotavení rychlá a pracovních míst dostatek, poněvadž obava ze ztráty dávek před nalezením nového místa mohla propuštěné zaměstnance stimulovat k tomu, aby hledali usilovněji. V době, kdy vzniká jen málo pracovních míst, se však pozitivní stimul proměnil ve zdroj obrovských obav. Dokonce i ti, kdo práci mají, se strachují, že by o ni mohli přijít a být vydáni napospas osudu.
Pokud politici tyto obavy občanů ignorují, činí tak na vlastní nebezpečí. Všeobecně se předpokládá, že prezident George H. W. Bush prohrál druhé prezidentské volby navzdory vítězství v lidmi schvalované válce v Iráku kvůli tomu, že při řešení problémů občanů po recesi z roku 1991 působil odtržený od reality. Toto ponaučení si všichni vzali plně k srdci. Podstatou hospodářského zotavení není výkonnost ekonomiky, nýbrž tvorba pracovních míst, a politici jsou ochotni prosazovat ekonomické stimuly – a to jak fiskální (daňové škrty či vládní výdaje), tak i monetární (nižší krátkodobé úrokové sazby) – tak dlouho, dokud nezačnou pracovní místa znovu vznikat.
Právě v tom teoreticky spočívá princip demokracie – v politické reakci na potřeby lidí. V praxi však veřejný tlak na to, aby se něco udělalo, umožňuje politikům, aby rychle a bez rozmyslu hodili za hlavu obvyklé kontrolní a vyvažovací mechanismy vládní politiky.
Dlouhodobá výdajová a daňová politika se utváří pod tíhou krizové situace, kdy strana, která je shodou okolností v době poklesu u moci, dostane možnost protlačit svou hýčkanou agendu. Velká část toho, co se uzákoní coby stimulační opatření, má na tvorbu pracovních míst pramalý bezprostřední dopad, ale zato má nepříznivý dlouhodobý dopad na vládní finance. Například stimulační balík prosazený v roce 2009 Obamovou administrativou vyčlenil mnoho miliard dolarů na výzkum rakoviny, ačkoliv takový výzkum přímo zaměstnává málo lidí a prostředky na něj se vynakládají v dlouhém časovém horizontu, jenž dalece přesahuje horizont byť i dlouhodobého zotavení.
Neméně zhoubná pro hospodářské zdraví je současná móda snižovat úrokové sazby blízko k nule a trvaleji je držet na této úrovni. Zdaleka totiž není zřejmé, zda téměř nulové krátkodobé úrokové sazby mají (oproti pouze nízkým úrokovým sazbám) významný dodatečný vliv na stimulaci firem k tomu, aby vytvářely pracovní místa, když se v důsledku jiných mocných ekonomických sil zdráhají nové zaměstnance přijímat. Dlouhodobé sazby blízké nule přitom mohou podněcovat nežádoucí typy aktivit.
Například domácnosti a investiční manažeři, kteří nejsou ochotni držet peníze v bezpečných fondech peněžních trhů, se raději snaží investovat do cenných papírů s delší splatností a vyšším kreditním rizikem, pokud jim nabízejí extra výnos. Stejně tak peníze opouštějící nízké americké úrokové sazby (a obecněji i průmyslové země) vyšroubovaly ceny akcií a nemovitostí na rozvíjejících se trzích a připravily je na pád (jak jsme byli nedávno svědky při úprku do bezpečí po evropské finanční vřavě).
I když navíc podniky v USA nové lidi nepřijímají, podniky jinde ano. Míra nezaměstnanosti v Brazílii je například na minimu, kterého se nepodařilo dosáhnout několik desítek let. Kdyby měl Fed přijmout závazky vyplývající z jeho faktické role centrálního bankéře světa, musel by uznat, že jeho sazby nenapomáhají ke stabilnímu celosvětovému růstu.
Kdyby Fed udržoval nízké úrokové sazby, místo aby je srazil na nulovou úroveň vhodnou pro období paniky, byla by jeho politika ještě stále vstřícná. Střadatelé by pak měli menší motivaci jít za vyšším výnosem, čímž by se předešlo finanční nestabilitě.
Politici však nebudou jen tiše sedět, pokud se Fed pokusí sazby zvýšit. Jejich myšlení – a také myšlení Fedu – se totiž řídí pomýlenou logikou, že pokud jsou nízké sazby pro pracovní místa dobré, ultranízké sazby musí být ještě lepší.
Vznikající studie o podstupování rizik a nafukování cen aktiv vyvolaném ultranízkými sazbami nakonec přesvědčí stratégy Fedu, aby svůj postoj změnili. Mají-li se však rozptýlit obavy politiků o pracovní místa, možná je zapotřebí začít diskutovat o tom, zda se zotavení bez snížení nezaměstnanosti stanou trvalým jevem a zda by se americká záchranná sociální síť navržená pro jinou éru neměla upravit.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
After a decades-long love affair with laissez-faire policies, many governments – notably in developed countries – are increasingly seeking to shape their economies through tariffs, subsidies, public procurement, and more. But not all industrial policies are created equal, and understanding their nuances and limitations is critical to their success.
Too often, the press and voters treat abortion, and reproductive rights more broadly, as well as other “family” issues – like child tax credits, paid family leave policies and affordable childcare – as somehow different from economic issues. But they are not.
shows why abortion, childcare, and parental leave are not merely “family” issues.
CHICAGO – Monetární a fiskální politika ve Spojených státech patřila v této recesi i během recese v roce 2001 k nejvstřícnějším v celém průmyslovém světě. V době psaní tohoto článku pracuje americký Kongres na dalším návrhu zákona o pracovních místech. John Taylor ze Stanfordovy univerzity dokonce připisuje nedávnou finanční krizi přehnaně stimulativní monetární politice v závěru působení Alana Greenspena ve funkci šéfa amerického Federálního rezervního systému.
Proč je americká politika tak vstřícná? Stěžejním důvodem je skutečnost, že se změnila povaha amerických hospodářských zotavení. Od roku 1960 do roku 1991 byla zotavení v USA obvykle rychlá. Vzestup hospodářské výkonnosti ze dna recese až na úroveň před recesí trval v průměru necelá dvě čtvrtletí a zaměstnanost se zotavila do osmi měsíců.
Zotavení se z recesí v letech 1991 a 2001 však probíhalo odlišně. Například v roce 2001 trvala obnova hospodářské výkonnosti pouhé jedno čtvrtletí, avšak pracovní místa se zotavila až za 38 měsíců. Současné zotavení se co do tvorby pracovních míst jeví jako podobně pomalé.
Někteří ekonomové tvrdí, že na rozdíl od minulých zotavení, kdy byli zaměstnanci dočasně propuštěni a poté přijati zpět, je úbytek pracovních míst od roku 1991 trvalejší. Nezaměstnaní si museli najít místa v nových oborech, což vyžaduje více času a delší rekvalifikaci.
Jiní ekonomové naznačují, že internet usnadnil firmám rychlý nábor zaměstnanců. Místo aby tedy firmy při první známce zotavení v panice přijímaly nové lidi ze strachu, že se jim to později nepodaří a přijdou o tržby, raději se nejprve ujistí, že je zotavení opravdu trvalé, a teprve poté zvýší počet zaměstnanců.
Ať už je skutečné vysvětlení jakékoliv, USA jsou pozoruhodně nepřipravené na zotavení bez poklesu nezaměstnanosti. Podpora v nezaměstnanosti trvá obvykle pouhých šest měsíců. A protože jsou navíc příspěvky na zdravotní péči často vázány na pracovní místo, hrozí propuštěnému zaměstnanci také ztráta přístupu k dostupné zdravotní péči.
PS Events: Climate Week NYC 2024
Project Syndicate is returning to Climate Week NYC with an even more expansive program. Join us live on September 22 as we welcome speakers from around the world at our studio in Manhattan to address critical dimensions of the climate debate.
Register Now
Krátkodobé vyplácení dávek bylo možná odpovídající v době, kdy byla zotavení rychlá a pracovních míst dostatek, poněvadž obava ze ztráty dávek před nalezením nového místa mohla propuštěné zaměstnance stimulovat k tomu, aby hledali usilovněji. V době, kdy vzniká jen málo pracovních míst, se však pozitivní stimul proměnil ve zdroj obrovských obav. Dokonce i ti, kdo práci mají, se strachují, že by o ni mohli přijít a být vydáni napospas osudu.
Pokud politici tyto obavy občanů ignorují, činí tak na vlastní nebezpečí. Všeobecně se předpokládá, že prezident George H. W. Bush prohrál druhé prezidentské volby navzdory vítězství v lidmi schvalované válce v Iráku kvůli tomu, že při řešení problémů občanů po recesi z roku 1991 působil odtržený od reality. Toto ponaučení si všichni vzali plně k srdci. Podstatou hospodářského zotavení není výkonnost ekonomiky, nýbrž tvorba pracovních míst, a politici jsou ochotni prosazovat ekonomické stimuly – a to jak fiskální (daňové škrty či vládní výdaje), tak i monetární (nižší krátkodobé úrokové sazby) – tak dlouho, dokud nezačnou pracovní místa znovu vznikat.
Právě v tom teoreticky spočívá princip demokracie – v politické reakci na potřeby lidí. V praxi však veřejný tlak na to, aby se něco udělalo, umožňuje politikům, aby rychle a bez rozmyslu hodili za hlavu obvyklé kontrolní a vyvažovací mechanismy vládní politiky.
Dlouhodobá výdajová a daňová politika se utváří pod tíhou krizové situace, kdy strana, která je shodou okolností v době poklesu u moci, dostane možnost protlačit svou hýčkanou agendu. Velká část toho, co se uzákoní coby stimulační opatření, má na tvorbu pracovních míst pramalý bezprostřední dopad, ale zato má nepříznivý dlouhodobý dopad na vládní finance. Například stimulační balík prosazený v roce 2009 Obamovou administrativou vyčlenil mnoho miliard dolarů na výzkum rakoviny, ačkoliv takový výzkum přímo zaměstnává málo lidí a prostředky na něj se vynakládají v dlouhém časovém horizontu, jenž dalece přesahuje horizont byť i dlouhodobého zotavení.
Neméně zhoubná pro hospodářské zdraví je současná móda snižovat úrokové sazby blízko k nule a trvaleji je držet na této úrovni. Zdaleka totiž není zřejmé, zda téměř nulové krátkodobé úrokové sazby mají (oproti pouze nízkým úrokovým sazbám) významný dodatečný vliv na stimulaci firem k tomu, aby vytvářely pracovní místa, když se v důsledku jiných mocných ekonomických sil zdráhají nové zaměstnance přijímat. Dlouhodobé sazby blízké nule přitom mohou podněcovat nežádoucí typy aktivit.
Například domácnosti a investiční manažeři, kteří nejsou ochotni držet peníze v bezpečných fondech peněžních trhů, se raději snaží investovat do cenných papírů s delší splatností a vyšším kreditním rizikem, pokud jim nabízejí extra výnos. Stejně tak peníze opouštějící nízké americké úrokové sazby (a obecněji i průmyslové země) vyšroubovaly ceny akcií a nemovitostí na rozvíjejících se trzích a připravily je na pád (jak jsme byli nedávno svědky při úprku do bezpečí po evropské finanční vřavě).
I když navíc podniky v USA nové lidi nepřijímají, podniky jinde ano. Míra nezaměstnanosti v Brazílii je například na minimu, kterého se nepodařilo dosáhnout několik desítek let. Kdyby měl Fed přijmout závazky vyplývající z jeho faktické role centrálního bankéře světa, musel by uznat, že jeho sazby nenapomáhají ke stabilnímu celosvětovému růstu.
Kdyby Fed udržoval nízké úrokové sazby, místo aby je srazil na nulovou úroveň vhodnou pro období paniky, byla by jeho politika ještě stále vstřícná. Střadatelé by pak měli menší motivaci jít za vyšším výnosem, čímž by se předešlo finanční nestabilitě.
Politici však nebudou jen tiše sedět, pokud se Fed pokusí sazby zvýšit. Jejich myšlení – a také myšlení Fedu – se totiž řídí pomýlenou logikou, že pokud jsou nízké sazby pro pracovní místa dobré, ultranízké sazby musí být ještě lepší.
Vznikající studie o podstupování rizik a nafukování cen aktiv vyvolaném ultranízkými sazbami nakonec přesvědčí stratégy Fedu, aby svůj postoj změnili. Mají-li se však rozptýlit obavy politiků o pracovní místa, možná je zapotřebí začít diskutovat o tom, zda se zotavení bez snížení nezaměstnanosti stanou trvalým jevem a zda by se americká záchranná sociální síť navržená pro jinou éru neměla upravit.