Zvolení Mahmúda Abbáse v Palestině a blížící se volby v Iráku plánované na 30. ledna postavily do popředí celosvětové agendy otázku slučitelnosti islámu s demokracií. Přední šíitský teolog šajch Dija al-Šakarčí zastává názor, že demokracie je s islámem nejen slučitelná, ale je pro něj i nezbytná.

V posledních 25 letech hraje islám nejen v islámském světě stále vlivnější roli v politice, přičemž politický islám se často vyjadřuje prostřednictvím radikalismu a teroru. Muslimové a nemuslimové se ne vždy shodují v otázce, do jaké míry je to slučitelné s opravdovým islámem.

Chápání islámu se do značné míry liší mezi vroucími, umírněně zbožnými a nevšímavými muslimy, stejně jako mezi islámskými učenci, politickými stranami a organizacemi. Dokonce i západní experti a kritici islámu zastávají odlišná stanoviska. Celkově existují dva vzájemně si odporující obrazy islámu: mírumilovný islám, který je připraven k dialogu a spolužití, a fundamentalistický islám, jenž je militantní, a dokonce i teroristický.

Existuje rozšířený omyl, podle něhož jsou svaté texty islámu sepsány tak, že mohou ospravedlnit oba výklady. Podle mého názoru je však důvodem pro odlišné – a často protichůdné – interpretace nekompetentní a neúplný přístup, který vytrhuje jednotlivé texty z kontextu a rozebírá je bez důkladného pochopení skutečného ducha koránu.

Tento přístup k islámským textům – vycházející od sekulárních i nábožensky orientovaných muslimů, stejně jako od nemuslimů se zájmem o toto téma – zpochybňuje slučitelnost islámu s demokracií a také otázku, zda je islám schopen míru a umírněnosti. Na základě více než desetiletého studia a diskusí jsem však o slučitelnosti islámu a demokracie přesvědčen. Podle mého názoru islám demokracii nejen povoluje, ale může ji pokládat i za náboženské pravidlo.

Moje chápání čerpá z principu obsaženého v základní islámské teorii právního myšlení, která tvrdí, že když lze silné náboženské zájmy realizovat pouze prostřednictvím určité konkrétní cesty konání, pak tato cesta přestává být otázkou volby. Kromě toho se také stává náboženským pravidlem. Můžeme-li tedy tvrdit, že demokracie je prostředkem, jak realizovat silné zájmy muslimské komunity – a já se domnívám, že to udělat můžeme –, pak lze demokracii v islámu prohlásit za náboženskou povinnost.

A i kdyby bylo možné chápat demokracii z islámského hlediska převážně jako zlo, pak při interpretaci náboženských zákonů v islámu existuje další princip, podle něhož se menší zlo – dokonce i když je nábožensky nepřípustné či zpočátku nedoporučované – stává přípustným, doporučovaným, a dokonce i povinným, pokud dokáže samo o sobě zabránit větším zlům.

Muslimský zájem o demokracii lze nejlépe pochopit prostřednictvím jasného vnímání reality života muslimů. Země jako Irák je například domovem rozmanitého a různorodého obyvatelstva: Arabů a Kurdů, sunnitů a šíitů, nemluvě o jiných náboženských a etnických menšinách. Ne všichni muslimové navíc praktikují islám a ne všichni, kdo ho praktikují, tak činí stejným způsobem.

Náboženství tedy nelze vnucovat; jednotlivci je musí praktikovat podle vlastních rozhodnutí. Jakékoliv vymáhání náboženských praktik pouze vyvolává nevraživost vůči náboženství. Domnívám se tedy, že nejlepším systémem pro islám je politický systém, který nejlépe slouží svobodné volbě – včetně volby lidí být praktikujícími muslimy.

Problém slučitelnosti islámu s demokracií lze samozřejmě analyzovat z různých hledisek. Jeden možný přístup je ryze praktický: porovnání demokracie se všemi myslitelnými alternativami. Podle mého názoru existuje v muslimské zemi pouze pět myslitelných alternativ.

První z nich je sekulární diktatura. Ta je nepřijatelná ze dvou důvodů. Za prvé je diktatura sama o sobě ošklivá a nepřijatelná a za druhé vylučuje z normální účasti na politickém systému islámské strany. Na Blízkém východě s ní máme značné zkušenosti.

Samozřejmě je možná také islámská diktatura. Také ona je však nepřijatelná. Stejně jako diktatura sekulární je rovněž islámská diktatura ošklivá a destruktivní. Taková diktatura by poškodila islám tím, že by ho spojila s nespravedlivou vládou a vytvořila mu nepřátele.

Třetí alternativou je demokracie, ovšem se sekulárními omezeními náboženských stran. Jednalo by se vlastně o jakousi pseudodemokracii, která by porušovala právo nábožensky smýšlejících lidí na plné zastoupení. Podobně i islámská demokracie s omezeními nenáboženských stran by byla výsměchem demokracii a škodlivá pro islám. Kromě toho by byla nerealistická, protože v současném věku globalizace by jakékoliv dodatečné požadavky na demokracii byly odhaleny jako očividně falešné.

Podle mého názoru je tedy jedinou alternativou skutečná demokracie, protože je realistická a podporuje mír. Nazývejme ji neideologickou demokracií: politickým systémem, který toleruje pouze omezení vyvěrající zevnitř samotného demokratického procesu, nikdy ne zvenčí.

Musíme uznat, že demokracie prokázala po celém světě svou hodnotu. Je to nejlepší způsob, jak zorganizovat společnost založenou na realitě, nikoliv na ideálech. Proč by Iráčané neměli těžit z ověřené zkušenosti jiných národů?