MUMBAÍ – Den co den dopraví menší japonské letadlo z Tokia do Mumbaí (čili Bombaje), srdce indické ekonomiky, dalších 60 podnikatelů, kteří tu slídí po nových obchodních příležitostech. Přirozeně v tom může být špetka geopolitického kalkulu. Japonsko je čím dál nervóznější ze vzestupu Číny, a tak sílí motivace k navyšování investic do druhého asijského obra.

Je v tom ale víc než jen politika. Japonští podnikatelé mohou být sice indickým tvůrčím chaosem poněkud vyvedeni z míry; tamní hašteřivá kultura jim zřejmě připadá cizí. Vědí však, že když si najdou překotně rostoucí trh, mají příležitost přijít si ke slušnému zisku.

A oni jej v úžasně barevném filmu jménem Indie nacházejí – bolywoodské vtělení Adame Smithe. Když japonská společnost Daiichi Sankyo v roce 2008 zaplatila 4,6 miliardy dolarů za majoritní ovládnutí farmaceutické skupiny Ranbury, vsadila na setrvalý firemní úspěch. Vzhledem k indickým tempům růstu, kdo by o jejich rozhodnutí seriózně pochyboval?

Vstupní hala mumbajského hotelu Taj, jen silnicí odděleného od brány vystavěné na přivítanou britského krále Jiřího V. a královny Marie při jejich návštěvě Indie v roce 1911, se opět hemží hosty, z nichž mnozí přijíždějí proto, aby se přesvědčili, zda se Indie vykresluje jako příští velmoc právem. Poté, co se majestátní starý Taj stal v roce 2008 terčem teroristických útoků, všechen ten bzukot si zaslouží. Statečnosti jeho personálu, který se snaží klienty hotelu ochránit, patří potlesk cestovatelů z celého světa.

Vůdčí podnikatelé, s nimiž se v Mumbaí, Dillí, Béngalúru, Púně a dalších rušných obchodních centrech Indie setkáte, názorně dokládají náročnost budování národních a celosvětových obchodních značek a podniků. Není divu, že se začali davově hrnout k prvoligovému stolu světových boháčů. Panuje mezi nimi také nepotlačovaná sebedůvěra. Dvouciferný růst svých společností pokládají za samozřejmost. Úkolem je dostat udržitelný růst ještě mnohem výš.

Samozřejmě že vědí lépe než kterýkoli z návštěvníků, s jakými četnými problémy se Indie ještě musí vypořádat – v oblasti sociální, environmentální a ekonomické, s řadou doprovodných potíží na poli bezpečnosti. Máte-li zájem o pohled romanopisce na svět v Mumbaí, přečtěte si Sacred Games (Posvátné hry) od Vikrama Čandry, za posledních několik let jeden z nejlepších a nejnapínavějších románů napsaných kdekoli na světě.

Zajímavé je, že indičtí podnikatelé už nepřemítají nad tím, co by měla udělat tamní vláda. Neočekávají od státu mnoho a nijak je nepřekvapuje, když se státu nedaří plnit sliby. Zdá se, že iniciativu vlády pokládají za protimluv.

To neznamená, že by makroekonomickou správu indického hospodářství výrazněji kritizovali. Podporují téměř dvě desetiletí reforem, které velkou měrou odstranily „koncesní rádž“. Jsou si vědomi toho, že Indie má ekonomicky nejvzdělanější vedení na světě. Očekávají, že reformy budou pokračovat, třebaže spíše povlovným tempem.

Všímají si zlepšování infrastruktury, například letišť, třebaže nad tím, co je třeba ještě udělat, si povzdechnou a nespravedlivě srovnávají s Čínou. Neprojevují však žádnou netrpělivost ohledně větší role vlády. Nejde o to, že by to s vládou vzdali; jsou jen realističtí v tom, čeho může dosáhnout. Indická společnost působí dojmem, že se globalizovala víc než její vláda.

Existuje markantní rozdíl mezi místní atmosférou a debatami ve velké části západního světa. Finanční krize a recese v mnoha bohatých zemích OECD oživila popularitu vládních intervencí. Vlády finančně sanují banky, spěchají na pomoc výrobním podnikům a nárokují si prvenství v zažehnávání celonárodní katastrofy i strádání jednotlivců. Ač jsou čím dál víc na štíru s hotovostí, nabízejí útěchu veřejných subvencí. Pryč jsou pro tuto chvíli žerty o tom, že vláda sama je problém, nikoli řešení. Veřejným nepřítelem číslo jedna bývaly berní úřady; teď se této úlohy chopili bankéři.

Naproti tomu v Indii nejsou očekávání vysoká, ač by si člověk mohl myslet, že by se tu od vlády mělo čekat víc. Indie potřebuje lepší a mnohem rozsáhlejší školství, neboť tamní mladá populace se rozrůstá. Vzhledem k děsivým údajům o absentérství učitelů ve státních školách – podle Světové banky až 25% – se však rodiny kvůli vzdělávání svých dětí obracejí čím dál častěji na soukromý sektor. Mnozí úspěšní podnikatelé vkládají část svého majetku do nadací provozujících základní, střední i vysokoškolské školy.

Kromě toho, že je třeba udržet reformy v chodu, zůstávají vládě ještě další dva velké úkoly. Zaprvé, jak se rozrůstá indická střední třída, je zapotřebí udělat víc pro to, aby se hospodářský růst dotýkal všech. To bude nutně vyžadovat více přerozdělování, nemají-li se stamiliony stále krajně chudých Indů úspěchům své vlasti odcizit a dostat se do vleku populistického extremismu.

Druhou výzvou jsou dnešní násilné projevy tohoto odcizení: naxalitské povstání ve venkovských oblastech střední a východní Indie. Ministr vnitra a rázný reformátor Palaniappan Čidambaram má problém na mušce, ale sama policejní práce jej nevyřeší. Ukončení povstání si také vyžádá lepší vládu, ať už jsou očekávání předních podnikatelů třeba sebenižší. A abychom byli spravedliví, je třeba dodat, že Nitiš Kumar, předseda vlády Biháru, chudého státu, který byl dříve synonymem korupce a neschopnosti, ukázal, čeho lze dosáhnout, když během pouhých pěti let ve svém státě zahájil seriózní transformaci.

Pokud další indické státy – a centrální vláda země – dokážou tento příklad následovat, lesk Indie nevybledne.