O půlnoci 15. srpna 1947 se na subkontinentu drásaném krvavým rozdělením zrodil nový stát. Nezávislá Indie začala existovat ve chvíli, kdy po celé zemi hořely plameny, přes novou hranici s Pákistánem jezdily vlaky naložené mrtvolami a vyčerpaní uprchlíci opouštěli vše, co měli, aby hledali nový život. Těžko si představit nepříznivější počátky čerstvě zrozeného státu.

A přesto je Indie, jež povstala z trosek britské nadvlády, o šest desítek let později největší světovou demokracií, která je po letech hospodářského růstu připravena zaujmout místo jednoho z gigantů jednadvacátého století. Země, jejíž samotné přežití se zdálo v době vzniku nejisté, dnes nabízí pozoruhodná ponaučení o tom, jak lze navzdory všem obtížím vybudovat fungující demokracii.

Žádný jiný stát se nemůže pochlubit tak mimořádnou hojností etnických skupin, vzájemně nesrozumitelných jazyků, náboženství a kulturních zvyklostí, ale i proměnlivostí topografie, podnebí a úrovně hospodářského rozvoje. V roce 1947 převzali vedoucí představitelé zemi, v níž zahynul milion lidí, 13 milionů dalších přišlo o střechu nad hlavou, škody na majetku dosáhly mnoha miliard rupií a rány způsobené sektářským násilím stále krvácely. Vzhledem k tomuto faktu i k problémům spojeným s řízením nově vzniklé země, integrací „knížecích států“ do Indické unie a reorganizací rozdělených ozbrojených složek se jim dalo prominout, že pro sebe žádali diktátorské pravomoci.

Indie však proměnila svou velkou slabinu v přednost. Na americké motto „E Pluribus Unum“ („Z mnoha jeden“) mohla Indie odpovědět pouze „E Pluribus Pluribum“. Namísto potlačování rozmanitosti ve jménu národní jednoty zapracovala Indie svou mnohotvárnost do institucionálního uspořádání: všechny skupiny, víry, estetické hodnoty a ideologie přežívají a bojují o místo na slunci.

Nebylo to vždy snadné. Indie zažila konflikty mezi kastami, střety kvůli právům různých jazykových skupin, náboženské nepokoje (zejména mezi hinduisty a muslimy) i odtrženecké hrozby. Navzdory mnoha tlakům a napětím však Indie zůstala pluralitní demokracií bez zábran – možná zkorumpovanou a neefektivní, nicméně vzkvétající.

Pomohlo, že zakládající otcové Indie, od Mahátmy Gándhího dále, byli přesvědčenými demokraty. První a nejdéle působící indický premiér Džavaharlár Nehrú během celé politické kariéry vštěpoval svému lidu demokratické návyky: pohrdání diktátory, úctu k parlamentním postupům a neutuchající víru v ústavní systém.

Jako premiér Nehrú starostlivě opečovával nově zrozené demokratické instituce tím, že k nim projevoval úctu, ba přímo podřízenost. Když například při jedné příležitosti veřejně kritizoval jistého soudce, následujícího dne se omluvil a napsal indickému nejvyššímu soudci ponížený dopis. Ačkoliv jeho autorita nikdy neměla vážného vyzývatele, Nehrú nikdy nezapomněl, že jeho moc je odvozena z indického lidu, jemuž zůstal až neuvěřitelně přístupný.

Díky jeho osobnímu příkladu zakořenily demokratické hodnoty tak hluboko, že když jeho dcera Indíra Gándhíhová omezila v roce 1975 svobody v zemi jednadvacetiměsíčním výjimečným stavem, cítila následně nutnost ospravedlnit se před indickým lidem. A protože do sebe vstřebala to nejdůležitější z otcových hodnot, vypsala svobodné volby, v nichž drtivě prohrála.

Třebaže indická politika rozhodně není imunní vůči svodům sektářství, lid postupně akceptoval ideu Indie jako jediné země zahrnující řadu různých kast, kréd, koloritů, kultur, kuchyní, krajů, kostýmů a krojů, a přitom semknuté kolem demokratického konsensu. Srdcem tohoto konsensu je jednoduchá zásada, že není potřeba, abyste se vším neustále souhlasili – s výjimkou základních pravidel, jak můžete nesouhlasit. Indie přežila všechny problémy, které ji za 60 let obklopovaly, právě proto, že si udržela konsensus v otázce, jak si počínat při jeho absenci.

Indie například umožňuje vzkvétat všem náboženstvím a současně dbá na to, aby žádné z nich nebylo státem protežováno. To zahrnuje i přiznávání skupinových práv, na jejichž základě se muslimové řídí vlastním osobním zákonem, který se liší od společného občanského zákoníku. Je-li Amerika tavící kotel, pak Indie je thali neboli výběr lahodných pokrmů v různých miskách. Každý chutná jinak a nemusí jít nutně dohromady s druhým, ale všechny patří na stejný stůl.

Nikdo už vážně nehovoří o hrozbě rozpadu. Odtrženecká hnutí na odlehlých místech, jako jsou státy Tamilnádu a Mizórám, se podařilo v tichosti rozptýlit pomocí jednoduchého receptu: ze včerejších separatistů se stávají dnešní hlavní ministři (což je ekvivalent guvernérů provincií nebo států) a zítřejší opoziční předáci.

Demokracii v Indii si navíc neuzurpovaly elity, ale největší význam má pro neprivilegované masy. Zatímco ve Spojených státech většina chudých lidí nechodí k volbám – při posledních prezidentských volbách činila účast v Harlemu 23% –, v Indii se chudí dostavují k urnám v obrovském počtu.

V důsledku toho se i potenciálně výbušné dělení na kasty podařilo ventilovat skrz volební urnu, kdy i nejnižší z nízkých mohou získat vysokou funkci. Mayawati, žena z „nečisté podkasty“ dalitů, jejíchž příslušníků se ostatní nesmějí ani dotknout, je již potřetí hlavní ministryní nejlidnatějšího indického státu Uttarpradéš a dnes se těší bezpečné většině.

Z obecnější logiky volebního kolbiště pak vyplývá, že žádná komunální entita nemůže sama o sobě ovládnout jiné. Před třemi lety byla z 81% hinduistická Indie svědkem, jak římskokatolická politická představitelka (Sonja Gándhíová) uvolnila místo sikhovi (Manmóhanu Singhovi), kterého do funkce jmenoval muslim (prezident Abdul Kalam). Naproti tomu nejstarší demokracie na světě USA si zatím nezvolila jiného prezidenta než bělocha, muže a křesťana.

Demokracie udržuje takovou Indii, která zajišťuje společný prostor dostupný každé entitě. Tato idea dala vzniknout zemi, o níž si mnozí mysleli, že nepřežije, a jejíž 60. narozeniny proto stojí za to oslavit.