Spojené státy, typické výroky o vlastní výjimečnosti, se obvykle považují za prosté dějinných analogií. Srovnání s osudy dřívějších impérií však začínají být běžnější.

Nedávno mě ohromila analogie z německé historie: katastrofa německého vedení během první světové války, ztělesněná císařem Vilémem II. Vilém nastoupil na trůn roku 1888 ve věku 29 let, poté co jeho liberální otec po 88 dnech vládnutí podlehl rakovině krku. Jeho dědeček Vilém I. stál v čele pruských vojenských vítězství, která Bismarckovi umožnila vytvořit v roce 1871 sjednocenou říši. Vilém II. během dvou let zbavil Bismarcka funkce.

Vilém II. se dostal do čela země krok od ovládnutí Evropy. Už v 90. letech 19. století bylo Německo nejsilnější mocností na kontinentu. Moc ale vyvolává opozici a vyděšení němečtí sousedé začali vytvářet obranné aliance.

Vilém stavěl na odiv svou absolutní moc, neboť věřil, že je božského původu. Pohrdal parlamentem, jehož omezené pravomoci určovala ústava, jejíž neznalostí se vychloubal. Byl inteligentní, zapůsobil na něj technický pokrok, snad měl dokonce nadání, ale byl nevzdělaný a vznětlivý. Vychutnával si pozlátko moci a vyžíval se v uniformách. Jeho okázalost a výstřednost byly naprosto nepruské.

Liboval si v nabubřelých projevech. Jednou rekruty po složení přísahy upozornil, že kdyby jim vydal takový rozkaz, museli by zastřelit své rodiče. Vojákům odjíždějícím potlačit Boxerské povstání v Číně udílel šokující rozkazy: měli vzbuzovat strach jako dávní Hunové. Liberální kritici se mu hnusili. O okolních státech, zejména o Velké Británii, hovořil s opovržením. To zčásti souviselo s jeho ambivalentní anglofobií a s nedůvěrou vůči vlastní matce, dceři královny Viktorie.

Ještě horší bylo, že podporoval skupiny, které usilovaly o upevnění německé vojenské moci, včetně vytvoření oceánské flotily, která by se mohla postavit britskému námořnictvu. Vyhýbal se detailům vládnutí, neboť zasahovaly do jeho kratochvílí. Členové Vilémovy družiny se od počátku obávali jeho prchlivosti a měli strach o jeho duševní rovnováhu.

Německá zahraniční politika v letech 1890 až 1914, za niž císař nesl formální a občas i skutečnou zodpovědnost, zaznamenala řadu neúspěchů a porážek. Vilém ale fakticky nevládl, jak dal najevo německý postup během první světové války. Počátkem července 1914, poté co byl zavražděn rakouský arcivévoda František Ferdinand, Vilém Rakušany rozněcoval, ale už koncem měsíce nedokázal zadržet své podřízené, již zahájili válku, vedeni diktátem vojenské strategie – proslulého Schlieffenova plánu.

Jakmile válka začala, Vilém se stal nejvyšším vojevůdcem a jeho hlavní úlohou bylo rozsuzovat spory mezi znepřátelenými skupinami v jeho vládě. V centru propukl střet mezi civilisty a vojáky, poněvadž německá armáda měla vždy mentalitu i postavení státu ve státě. Vojenští i civilní činitelé byli navíc rozštěpeni vnitřně.

Po bitvě na Marně (září 1914) a krachu Schlieffenova plánu si někteří Vilémovi poradci uvědomili, že naděje na vojenské vítězství jsou mizivé a že je zapotřebí dojednat mír. Tou dobou už si ale i civilní kancléř předsevzal, že bude dosaženo přemrštěných válečných cílů, což mírovou dohodu proměnilo v iluzi.

Od té doby se dominantním vlivem na vedení války stal císařův duševní stav. Přesto bylo zapotřebí dělat ta nejzlověstnější rozhodnutí: změny ve vojenském i civilním vedení a v roce 1917 to, zda vyhlásit neomezenou ponorkovou válku a zajistit si tak, že do války vstoupí Spojené státy.

Na Vilémově rozhodování závisel osud jeho země (a Evropy). Po třech letech nepředstavitelného krveprolévání byl však císař zredukován na nástroj vojenské diktatury řízené Paulem von Hindenburgem a jeho náčelníkem štábu Erichem Ludendorffem. Požívali důvěry německých vládnoucích kruhů, byli odhodlaní odmítnout veškeré kompromisy a věřili, že „ještě jeden úder“ přinese „totální vítězství“. Císař byl přitom systematicky izolován od pravdy a časem se odcizil skutečnosti.

Na jaře roku 1918 – poté co bolševici podepsali kartaginský mír, který jim Němci nadiktovali – se německé vítězství nakrátko zdálo možné. Už v srpnu ale vojska Dohody prolomila německé linie a ohromený Ludendorff ve strachu z nenadálého kolapsu své armády požadoval, aby nově ustavená civilní vláda vyslala okamžitou žádost o příměří. Představitelé Dohody ale nechtěli vyjednávat s císařem. Válkou unavení Němci začali požadovat císařovu abdikaci.

Armáda přiměla Viléma k odchodu do exilu v Nizozemsku, kde až do své smrti v roce 1941 dával průchod své jedovaté žluči: na vině byli Židi a socialisti, on sám měl pravdu. Znovu souzněl s velkou částí svého dřívějšího národa a povzbuzoval je; Hitlera považoval za nového člověka vyvoleného prozřetelností, spasitele Německa přemoženého zradou.

Vilém měl děsivé nedostatky a působil v čele politického systému se zásadními kazy. Nakonec ale jeho největším selháním bylo předání moci vojenským a civilním jestřábům – nesprávně označovaným za konzervativce, neboť jejich vizí bylo radikální přetvoření Evropy.

Ovšemže Amerika není říšské Německo. Můžeme si ale vzít ponaučení z dějin země, jejíž váleční vládci, navzájem rozhádaní, přivodili svým prolhaným, tajnůstkářským a paranoidním stylem vlastnímu národu i světu nepředstavitelnou újmu. Důsledky jejich vládnutí vyšly zřetelně najevo až později, když se ukřivdění lidé v jejich národě obrátili ve svých hlubokých politických a mravních sporech a nenávistech jeden proti druhému.

Bylo zapotřebí ještě horší katastrofy, rány světových dějin, než se tito lidé poučili. Doufejme, že Američané si lekci o rizicích a bláhovosti imperiální nadutosti vezmou k srdci dřív.