Národní úřad pro ekonomický výzkum (NBER), nezisková organizace, která již dlouho zodpovídá za označování začátků a konců amerických recesí, konečně vyhlásil, že skončila recese, jež podle něj započala v březnu 2001. NBER přesněji řečeno prohlásil, že recese skončila již v listopadu 2001, tedy před téměř dvěma lety.

Neekonomové jen těžko chápou, proč NBER trvalo tak dlouho, než usoudil, že recese ve Spojených státech je u konce. Ekonomika není pokládána za exaktní vědu, ale nezachází tato opožděnost trochu příliš daleko?

A co víc, pokud již recese skončila - a navíc je pryč již tak dlouho -, proč se Američané necítí lépe? Proč je ekonomická nálada tak negativní? Odpověď se skrývá v definici recese. Jde o to, že otázky, jež pokládá NBER, nemusí být otázkami správnými nebo přinejmenším nejpodstatnějšími.

Recese je obvykle definována jako dvě čtvrtletí (šest měsíců) poklesu HDP za sebou. Pokud se důsledně ponoříme do údajů, zjistíme, že podle hodnocení NBER začala hospodářská výkonnost s největší pravděpodobností opět růst v prosinci 2001. Po stanovení tohoto data již bylo snadné určit konec recese. Každopádně je dnešní ekonomická výkonnost o 3,3% nad úrovní konce roku 2000, kdy ekonomika dosáhla před recesí vrcholu.

To však ještě neznamená, že si ekonomika vede dobře. Vůbec ne. V ekonomice musí člověk utíkat, nechce-li stát opodál. Rok co rok se objem pracovních sil ve Spojených státech zvyšuje o více než milion pracovníků a fungující ekonomika pro ně musí najít pracovní místa.

Jedním ze zázraků tržní ekonomiky je způsob, jakým se produktivita práce - hodnota vytvořená jedním pracovníkem za jednu hodinu - rok od roku zvyšuje. V průběhu devadesátých let stoupala produktivita práce Američanů přímo raketovým tempem. Takzvaná nová ekonomika byla možná jen nafouknutou bublinou, ale za touto bublinou se skrývalo cosi skutečného: zvyšovalo se tempo růstu produktivity práce.

V šedesátých letech se produktivita zvyšovala o více než 3% ročně, ale počátkem sedmdesátých let růst produktivity náhle poklesl, a to téměř o dvě třetiny. Ekonomové si lámou hlavu proč. Určitou roli zde sehrálo zvýšení počtu pracovních sil, vyšší ceny ropy a nižší investice, ale největší záhadou bylo, že se dramaticky zpomalilo tempo technologického pokroku. V rozporu s tolik vychvalovanou ekonomií nabídkové strany zůstal růst produktivity chabý ještě i v osmdesátých letech.

K obratu došlo během Clintonovy administrativy, byť nezanedbatelnou roli téměř jistě sehrály některé investice do nových technologií, které se realizovaly již v předchozích letech. Jelikož se však produktivita vrátila na úroveň šedesátých let, zvýšil se potenciál ročního růstu ekonomiky zhruba z 2,5% na přibližně 3,5%.

Důležité je, že pokud ekonomika neroste poměrně slušným tempem, řekněme kolem 3% ročně, nedojde k tvorbě nových pracovních míst. Přesně to se stalo během Bushovy administrativy. Ekonomika roste, avšak ne dost na to, aby vytvářela nová pracovní místa, natožpak na to, aby vytvářela dostatek nových pracovních míst pro všechny nové přírůstky objemu pracovních sil.

Nezaměstnanost je dnes nejvyšší od roku 1994 a dosahuje hodnoty 6,2% (což je mnohem více než 5,3%, které zaznamenává údajně skomírající japonská ekonomika). I toto číslo však jen maskuje skutečný rozsah problému.

Pracovních míst je tak málo, že je mnozí Američané již rezignovaně přestali hledat - nastává takzvaný efekt odrazeného zaměstnance. Pokud by participace pracovní síly zůstala na úrovni konce devadesátých let, byla by míra nezaměstnanosti ještě mnohem vyšší. Stále více pracovníků přitom rozšiřuje řady dlouhodobě nezaměstnaných - lidí, kteří nemají práci již tak dlouho, že ztratili nárok na podporu v nezaměstnanosti.

Jedním z prvních argumentů Bushovy administrativy proti zvýšení podpor v nezaměstnanosti byla námitka, že by toto zvýšení odradilo nezaměstnané od hledání pracovního místa. Bushovi lidé jako by chtěli bezcitně naznačit, že problém nezaměstnanosti spočívá v tom, že nezaměstnaní jsou příliš líní, než aby se všemožně snažili najít práci. Pokud však žádná pracovní místa neexistují, hledání nepomáhá.

A tak má úsilí NBER o datování recesí - definovaných tak, jak jsou - pouze omezený význam. Na čísle nula není koneckonců nic magického. Soustředit se pouze na nulu může být zavádějící. Nejvíce záleží na rozdílu mezi potenciálem ekonomiky a jejím skutečným výkonem.

Předpokládejme, že roční růstový potenciál Ameriky činí 3,5%. V ekonomice s objemem 10 bilionů dolarů to znamená, že Amerika v roce 2001 ztratila přibližně 320 miliard, v roce 2002 to bylo 440 miliard, a i kdyby v roce 2003 došlo k růstu o 3%, přijde v tomto roce ekonomika o 500 miliard dolarů. Bushova administrativa překonává všechny možné rekordy: dosáhla například největšího nepříznivého obratu ve fiskální situaci Ameriky v rozpětí pouhých dvou let - což činí více než 700 miliard dolarů ročně -, z obrovského přebytku v propastný deficit. Výše uvedená ztráta přesahující jeden bilion dolarů v průběhu tří let přitom překonává další rekord.

Američané tedy mají pravdu, když se ani přes vyhlášení konce americké recese necítí lépe. Slabá ekonomická výkonnost - ať už se jí říká recese, nebo ne - nevoní o nic příjemněji. Lidé, kteří se na takových ekonomických přehmatech podepsali, by měli být hnáni k zodpovědnosti.