JERUZALÉM – Některé živly uvnitř íránského režimu údajně nabízejí odměnu ve výši jednoho milionu dolarů za atentát na egyptského prezidenta Husního Mubaraka, neboť ten se staví proti počínání Hamásu v pásmu Gazy. Vůdce Hizballáhu v Libanonu, podporovaný Íránem a Sýrií, volá pouze po svržení egyptské vlády.

Tárik Alhomajíd – Saúd, jenž pracuje jako šéfredaktor deníku Al-Sharq al-Awsat – v reakci na to označuje Hamás za nástroj Íránu a tvrdí, že „skutečnou hrozbou pro arabskou bezpečnost je Írán“.

Egyptský ministr zahraničí Ahmad Abúl Ghajt s tím souhlasí – a není sám. Když se zástupci arabských států sešli, aby diskutovali o krizi v Gaze, Saúdská Arábie vetovala jakoukoliv akci. Dokonce i Palestinská samospráva (PA) viní z bojů Hamás. Aktivisté ve Fatáhu, nacionalistickém hnutí, které stojí v čele PA a je soupeřem Hamásu, se nikterak netají nadějemi, že Hamás válku prohraje.

Vítejte na novém Blízkém východě, jejž už necharakterizuje arabsko-izraelský konflikt, nýbrž konflikt mezi arabskými nacionalisty a islamisty. Prakticky všechny arabské státy – s výjimkou íránského spojence Sýrie – i sama PA si tuto realitu uvědomují a přejí si porážku Hamásu v pásmu Gazy. Vzhledem k faktu, že mají silný zájem mařit plány islamistických revolučních skupin, zejména těch, které jsou spojeny s Íránem, nejsou ochotny poslouchat „arabskou ulici“ – která je navíc mnohem tišší než během předchozích konfliktů, jako byla válka v Kuvajtu v roce 1991, palestinské povstání v letech 2000-2004 nebo válka mezi Izraelem a Hizballáhem v roce 2006.

Dnešní Blízký východ se od toho starého podstatně liší v mnoha významných směrech. Za prvé se vnitřní politika všech arabských zemí točí kolem bitvy mezi arabskými nacionalistickými vládci a islamistickou opozicí. Jinými slovy jsou spojenci Hamásu nepřáteli těchto režimů. Islamistický stát v pásmu Gazy by povzbudil ty, kdo se snaží vytvořit podobné entity v Egyptě, Jordánsku i všech ostatních arabských zemích.

Za tento konflikt byla už dnes zaplacena obrovská cena na životech i na majetku. K násilnostem je nutno připočíst mimo jiné i občanské války mezi Palestinci a Alžířany, krveprolití v Iráku a teroristické kampaně v Egyptě a Saúdské Arábii. V palestinském případě se Hamás po vítězství ve volbách a uzavření dohody o koaliční vládě s Fatáhem obrátil proti svým nacionalistickým soupeřům a násilím je vyhnal z Gazy. V reakci na to utlačuje PA Hamás na západním břehu Jordánu. V Libanonu se Hizballáh snaží zastrašováním přimět k pokoře své rivaly z řad umírněných sunnitských muslimů, křesťanů a Drúzů.

Za druhé platí, že jelikož arabské státy stojí proti alianci Íránu a Sýrie, která zahrnuje i Hamás a Hizballáh, vede se kromě vnitřních konfliktů také regionální bitva mezi těmito dvěma bloky. Jedním z aspektů tohoto stavu je skutečnost, že státy vedené převážně sunnitskými muslimy čelí v boji o regionální hegemonii konkurentovi, v jehož čele stojí převážně šíité.

Tyto dva problémy představují pro dnešní státy daleko větší nebezpečí než jakákoliv (do značné míry smyšlená) izraelská hrozba a regionální vládci to vědí.

Na druhé straně barikády pozvedl Írán a jeho spojenci prapor džihádu a „odporu“. Jejich platforma mimo jiné obsahuje: islamistickou revoluci v každé zemi, Írán v roli dominantního státu v regionu podpořeného jadernými zbraněmi, žádný mír s Izraelem, žádný palestinský stát, dokud nebude moci vzniknout islamistický stát zahrnující celý Izrael (stejně jako západní břeh a pásmo Gazy) a odstranění západního vlivu v regionu.

Je to velmi ambiciózní program, který pravděpodobně nelze splnit. Zároveň je to však recept na nekonečný terorismus a válku: proíránští i protiíránští revoluční islamisté věří, že jelikož je Bůh na jejich straně a jejich nepřátelé jsou zbabělci, podaří se jim zvítězit, a jsou plně připraveni vyplnit následující půlstoletí snahou to dokázat.

Možná se to jeví jako velmi pesimistické hodnocení situace v regionu, avšak radikální islamistická strana má také řadu slabin. Možná mají islamisté z rozpoutávání prohraných válek dobrý pocit, avšak nechat se porážet je pro ně nákladné, poněvadž si svou arogancí a výbojností znepřátelují řadu těch, které by jinak mohli získat na svou stranu.

Kromě toho představuje současná situace dobrou příležitost pro západní politiky. Důraz by se měl klást na budování koalic mezi relativně umírněnými státy, které radikální islamistické síly ohrožují, a na intenzivní úsilí zabránit Íránu v získání jaderných zbraní – kterýžto cíl je v zájmu mnoha aktérů v regionu.

Nejhorší chybou by bylo sledovat právě opačnou politiku – vyvíjet zákonitě marné úsilí uchlácholit extremisty nebo se pokusit zmírnit jejich postoje. Taková snaha pouze zdeptá relativně umírněné aktéry, kteří se začnou cítit zrazeni a pokusí se uzavřít vlastní dohodu s Teheránem.

Současná krize v Gaze je pouze jedním aspektem mnohem rozsáhlejší bitvy, která otřásá regionem. Pomoc Hamásu by dodala sílu radikálnímu islamismu a íránským ambicím, přičemž by nepodkopala pouze Izrael, ale i PA a všechny ostatní. Arabské státy svému největšímu nepříteli pomáhat nechtějí. Proč by měl kdokoliv jiný?