2

Važme si dobře fungujícího státu

MADRID – Vítězství demokracie a tržní ekonomiky – onen „konec dějin“, jak to slavně označil americký politický filozof Francis Fukuyama –, které mělo být po pádu Berlínské zdi nevyhnutelné, se záhy ukázalo jako pouhý přelud. Po čínské intelektuální piruetě s cílem udržet vládu jedné strany a současně přijmout za své kapitalistické krédo však vykladači dějin přesunuli pozornost na ekonomiku: ne všichni budou svobodní a mít možnost volit vlastní vládu, avšak kapitalistická prosperita zavládne celosvětově.

Hospodářský rozvrat otřásající Evropou, eroze střední vrstvy na Západě a prohlubující se sociální nerovnost na celém světě dnes nicméně podkopávají vyhlídky kapitalismu na všeobecné vítězství. Padají nelehké otázky: Je kapitalismus, jak ho známe, odsouzen k zániku? Přestal být trh schopen vytvářet prosperitu? Je čínská verze státního kapitalismu alternativním a potenciálně vítězným paradigmatem?

Všeobecné sebezpytování vyvolané těmito otázkami přiživilo stále silnější pochopení, že úspěch kapitalismu nezávisí jen na makroekonomické politice nebo ekonomických ukazatelích. Stojí na základech v podobě kvalitního vládnutí a vlády zákona – jinými slovy na dobře fungujícím státu. Západ tuto poučku zásadního významu během boje s komunismem přehlížel.

Studenou válku nevedly jen Spojené státy proti Sovětskému svazu, ale v ideologické rovině také jedinec proti kolektivu. Při soupeření v čerstvě nezávislých nebo rozvojových zemích se tento ideologický rozkol stal až manichejsky vyhraněným, což vyvolalo zuřivou podezíravost vůči konkurenčním principům, ne-li přímo jejich otevřené odmítání. V důsledku toho byly sílící státní instituce až příliš často na Západě vnímány jako komunistická proradnost, zatímco sovětský blok vnímal i sebemenší projev individuální svobody a zodpovědnosti jako zárodek kapitalistické kontrarevoluce.

Čelní ekonomové už dlouho tvrdí, že větší spoléhání se Západu na trhy přineslo rychlejší a robustnější hospodářský růst. Nazírání na stát a na trh prizmatem jejich vnitřního konfliktu však už dnes neodráží realitu (pokud ji kdy odráželo). Naopak je stále zřejmější, že ohrožení kapitalismu dnes nevyvěrá z přítomnosti státu, nýbrž spíše z jeho absence či nedostatečného výkonu.

Vezměme si nedávné události v Argentině, která čelí jistým ekonomickým ztrátám, neboť obezřetní investoři mají po znárodnění energetického gigantu YPF o této zemi pochybnosti. Jejich reakce je jen logická, poněvadž investoři hledají bezpečí dobře fungujícího právního systému, který je ochrání před vrtošivými politickými rozhodnutími.

Mexiko slouží jako další důkaz, že samotný trh nestačí. K tomu, aby kapitalismus prosperoval, jsou nezbytné i výkonné soudnictví a efektivní policie. V Brazílii má vláda vůbec poprvé odvahu řešit bezpráví v přelidněných favelas lemujících velká města v zemi. Případně se zamysleme nad prosperitou Ghany a nad tím, jak jde tato prosperita stejně jako v případě Brazílie ruku v ruce se zkvalitněným vládnutím. Opačný extrém představuje venezuelský prezident Hugo Chávez, který podkopává instituce ve své zemi, tlačí je na trajektorii narkostátu a staví Venezuelu po bok Haiti coby výjimky z nedávného hospodářského úspěchu Latinské Ameriky.

V obecnější rovině platí, že ve světě prosperují ty země, které mají silné a efektivní instituce podporované právním rámcem, jenž zaručuje vládu zákona. Latinská Amerika a Afrika nejsou jedinými příklady, které toto tvrzení dokazují. Také vnitřní problémy Evropské unie i její pokračující suverénní dluhová krize zjevně souvisejí se slabostí jejích institucí, a na svém okraji se navíc unie stále potýká s bezzubými demokraciemi.

Na prahu Evropy zase zinscenovaný proces a věznění bývalé ukrajinské premiérky Julije Tymošenkové ohrožuje mezinárodní ekonomické postavení její země. Zejména pohrdání vládou zákona prezidentem Viktorem Janukovyčem dostalo vztahy mezi Ukrajinou a Evropskou unií na bod mrazu a podpis rozsáhlé dohody o volném obchodu a přidružení byl odložen do propuštění Tymošenkové a dalších politických vězňů. Politické procesy v Egyptě zase přitahují mezinárodní pozornost a odrazují zahraniční investice.

Zaměříme-li se na Asii, pak Čína ukazuje, jak je pomýlené hledět na státní kapitalismus jako na konkurenční alternativu k liberálnímu kapitalismu. Přistupovat k oběma systémům jako k alternativám je ve skutečnosti pouhý intelektuální pozůstatek studené války, ostatně jako samotný pojem „státní kapitalismus“. Čína vykazuje pozoruhodnou adaptabilitu a dělá rázné kroky, aby uvedla v soulad rostoucí moc svých trhů a svého lidu. Oficiální činitelé přitom uznávají důležitost kvalitního vládnutí, což ilustruje i nedávná snaha ospravedlnit čistku a vyšetřování Po Si-laje jako příklad „zajišťování vlády zákona“ komunistickou stranou.

Adam Smith, tato ikona tržní teorie, tvrdil, že bohatství se vytváří ve chvíli, kdy veřejné instituce umožní „neviditelné ruce trhu“ sladit své zájmy. Studená válka tuto moudrost překroutila. Je načase říct jasně a nahlas, že ve světě zbaveném ideologických omezení tehdejší éry je budoucnost kapitalismu spojená s efektivním vládnutím a vládou zákona, a tím i s konsolidací dobře fungujících států.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.