ŽENEVA – Evropská krize suverénního zadlužení, odvíjející se jako zpomalený film, možná vypadá jako jedinečná událost. Ale není. Před pouhými několika desetiletími Evropa měla Mechanismus směnných kurzů (ERM), jenž se zhroutil během krize velmi připomínající tu, která Evropu postihuje dnes. Dopadne to tentokrát jinak?

ERM byl mechanismus, který svazoval kurzovní pohyby většiny evropských měn do vymezených mantinelů. Měnové politiky členských zemí ERM se ovšem tvořily doma, a tak není divu, že tu a tam vedly k fiskálním nevyváženostem. Kdykoli kapitálové trhy mezi členy ERM vycítily problém, pravidelně vzaly zkrátka nejzranitelnější měnu a nutily tamní úřady k devalvaci. Úřady se vzpíraly, obviňovaly spekulanty a pak, obvykle po několika horečnatých dnech, se vzdaly.

Trhy též testovaly rozhodnost tvůrců politik v jinak zdravých zemích ERM, zejména když docházelo k rozsáhlým stávkám nebo významným volbám. V takových případech se mohla dostat do potíží i vláda se spořádanými ekonomickými fundamenty, která měla před svým finančním prahem zameteno. Prezident Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet to dobře ví: zkraje 90. let takové krizi čelil jako guvernér francouzské centrální banky.

Část soudobých pozorovatelů ERM se domnívala, že existuje snadné řešení těchto potíží. Kdyby centrální banka tisknoucí „tvrdou měnu“ (Německo) vyjádřila ochotu poskytnout neomezenou podporu „slabé měně“, řešení by bylo na světě. Německá Bundesbanka, tvrdilo se, by byla připravena kupovat „neomezená množství“ lir či franků, takže by si nikdo nedovolil s žádnou z měn spekulovat nakrátko.

Důležitý byl pojem „neomezených množství“: kdyby byly kvantity omezené, spekulanti by úřady donutili k jejich vyčerpání, přičemž ztrátu by nakonec utrpěl nakupující orgán (Bundesbanka). Měnová podpora by vedla k fiskálním transferům, takže omezené intervence byly ze hry. Naproti tomu při neomezené podpoře by bylo možné každého spekulanta rozdrtit a žádná ztráta by nevznikla (jelikož intervence na pomoc slabé měně by uspěla).

Jediný problém byl v tom, že Bundesbanka i německé vlády takové uspořádání vždy ostře odmítaly, s odůvodněním, že by to mohlo vést k tištění neomezeného množství německých marek, a tedy rozdmýchat inflaci.

Namísto toho Evropa vytvořila euro, které problém spekulativních útoků a měnové věrohodnosti vyřešilo nahrazením jednotlivých měn novou, společnou měnou. S neexistujícími lirami a franky už nikdo nemohl nakrátko spekulovat. Itálie a Francie ale musely za tuto bezpečnost dát něco na oplátku: ECB byla ustavena jako nezávislá na všech vládách eurozóny.

Současná dluhová krize ovšem starý problém vzkřísila, přičemž úlohu, kterou za ERM hrály měny, dnes plní dluh. Některé země eurozóny si nadměrně půjčovaly a trhy je za to trestají, zřejmě oprávněně, zatímco jiné země se ve výsledném klimatu silných obav staly terčem pro spekulanty. Lídři eurozóny se 21. července dohodli, že „extenzivněji“ využijí nový Evropský mechanismus finanční stability (EFSF) tím, že mu dovolí na sekundárních trzích kupovat dluh ohrožených zemí eurozóny.

„Extenzivnější intervence“ EFSF však připomínají „neomezená množství“ devizových intervencí navrhovaných k záchraně ERM. Jestliže „extenzivnější“ znamená útržkovité, omezené závazky, které se nakonec vyčerpají, hrozí, že záměr vyvolá ztráty (tak jako by Bundesbanka utrpěla ztráty, kdyby se pustila do omezené obrany slabých měn ERM). Aby se tato možnost vyloučila, je zapotřebí „neomezených intervencí“. Jenže čí prostředky použít a v rámci čích pravomocí?

To vysvětluje sílící vzrušení ohledně vydání „eurobondů“. Převod všech národních dluhopisů zemí eurozóny na obligace uznané společně všemi vládami eurozóny je duplikátem řešení rozpadu ERM, které spočívalo v upuštění od národních měn ve prospěch eura. Německo by tím přišlo o kontrolu nad kvalitou svého úvěru, právě tak jako při nástupu ECB na místo Bundesbanky přišlo o kontrolu nad kvalitou své měny (byť při sestavování ECB získalo významnou roli).

Co v dnešních návrzích chybí, je ekvivalent nezávislosti ECB, která zajistila účast Německa v euru. Není náhodou, že „extenzivní EFSF“ i eurobondy nedávno plísnil první hlavní ekonom ECB Otmar Issing, jeden z předních odpůrců politiky „neomezených intervencí“ v rámci ERM. Současné návrhy jsou podle Issinga „nedemokratické“.

Ústupky potřebné k zajištění německé účasti budou patrně obrovské. Vzhledem ke schopnosti trhů sledovat pochybné vypůjčovatele, garance zřejmě budou muset být institucionální, ústavní a politické – pravděpodobně formální řízení evropské fiskální politiky orgánem s věrohodností přinejmenším na úrovni ECB, což by znamenalo dramatické snížení moci národních parlamentů.

Takto radikální změny by vyžadovaly souhlas všech zemí eurozóny. A spokojen by byl Bundestag (nikoli Standard and Poor’s). Jakékoli polovičaté řešení bude ovšem odsouzeno k nezdaru.