Před rokem se Angela Merkelová, nová okouzlující kancléřka Německa, ocitala v poslední etapě své předvolební kampaně. Úřadující kancléř Gerhard Schröder za ní v průzkumech veřejného mínění zaostával natolik, že se domnívala, že oslaví drtivé vítězství a že si může dovolit vylíčit drsné rysy programu liberálních úspor, který ve své předvolební kampani nastínila. Ohlásila dokonce zvýšení daně z přidané hodnoty – které se její vláda skutečně rozhodla v roce 2007 uskutečnit.

Němečtí voliči ovšem její upřímnost neocenili. Když jako svého kandidáta na post ministra financí jmenovala profesora práv Paula Kirchhofa, jenž v Německu obhajoval rovnou daň, předvolební procházka růžovým sadem se pro Angelu Merkelovou proměnila v noční můru. Ztratila téměř veškerý náskok a nakonec zvítězila jen s nepatrným odstupem, odstupem tak malým, že nebylo možné uskutečnit upřednostňovanou koalici s liberály. Místo ní byla nucena vytvořit koalici se Schröderovou vlastní stranou, sociálními demokraty, byť bez Schrödera samotného.

Brzy se uzavře Merkelové první rok vlády. Na poli mezinárodních vztahů byl úspěšný. Získala si respekt svých partnerů v EU a zdařilo se jí urovnat otřesené vztahy se Spojenými státy. Svými neokázalými způsoby a intelektuální silou (je držitelkou doktorátu z fyziky) si rychle vydobyla úctu, a to i u Vladimíra Putina, jehož mateřštinou plynně hovoří.

Zklamala ovšem všechny, kdo doufali, že bude pokračovat ve Schröderově agendě hospodářské reformy Německa, ba že ji bude prohlubovat. Ačkoli její partajní program hovoří o otevírání odborových smluv, uvolňování ochrany zaměstnanců a zejména o změně struktury pobídek sociálního systému, Merkelové vláda o těchto záležitostech z velké části mlčí. Obezřetné kroky směrem ke mzdovým dotacím, které její vláda podnikla, jsou pouhé přikrášlení a nelze je brát vážně.

Prozatím Angela Merkelová zchladila veškeré naděje na to, že důležité a náročné reformy, jež během své kampaně ohlásila a jež Německo naléhavě potřebuje, budou provedeny za této takzvané vlády „velké koalice“. Ovšemže, součástí agendy učinila reformu zdravotnictví a firemních daní, ale plány, které byly zatím předloženy, zásadní průlom nenaznačují.

Tuto politickou stagnaci ostře kritizují média i vlivná Wirtschaftsrat, německá Hospodářská rada, svaz podnikatelů sympatizujících s Merkelové stranou, křesťanskými demokraty. I německý křesťanskodemokratický prezident Horst Köhler vládě trvale připomíná potřebu pokračovat v těch hospodářských reformách, které mohou vydláždit cestu k udržitelnému růstu. Proč se Angela Merkelová neodvažuje udělat víc? Proč se nedrží prohlášení, která učinila během své předvolební kampaně?

Povrchní odpovědí je to, že dál nejsou ochotni jít sociální demokraté, její koaliční partneři. Je-li však vysvětlení takové, další otázkou je to, proč sociální demokraté nechtějí pokračovat v Schröderově reformním kurzu.

Skutečným vysvětlením německé politické stagnace je to, že jednoduše neexistuje většina podporující liberální reformy, neboť takové reformy by zpočátku bolely příliš mnoho lidí. Německo je stát s rozsáhlou sociální soustavou, která skrze vládní sektor vydává 31% HDP na sociální účely. Nejméně 41% dospělých občanů, jež věk opravňuje volit, žije především z vládních přesunů peněz, jako jsou státní penze, plná veřejná stipendia, dávky v nezaměstnanosti, invalidní příspěvky a sociální pomoc. (Ve východním Německu číslo dosahuje drtivých 47%.)

Mezi dospělými, kteří skutečně volí, tvoří příjemci veřejně přerozdělených peněz jasnou většinu. V souladu s těmito čísly horních 10% (respektive 20%) lidí s nejvyššími příjmy platí víc než 50% (respektive asi 80%) celkového výnosu daně z příjmu, zatímco 40% lidí s vlastními příjmy tyto daně vůbec neplatí. Není divu, že značná většina populace, a dokonce slabá většina křesťanskodemokratických voličů dává přednost upevnění sociální orientace státu před silnějším tržním směřováním.

Sociálně demokratická strana se o těchto preferencích poučila v tvrdé škole života, když Schröderovy liberální reformy, ač velmi obezřetné, vyvolaly stranickou revoltu a přiměly jeho předchůdce na postu předsedy strany a někdejšího dočasného ministra financí Oskara Lafontaina k opuštění SPD a k založení nové strany. Lafontaine využívá preferencí příjemců veřejných peněz, pevně obsadil levý okraj politického spektra a sní sen o věčném sociálním státu čerpajícím neomezené zdroje.

Poté co se Lafontainova Levicová strana spojila s někdejšími východoněmeckými komunisty, zajistila si pevnou voličskou základnu a změnila v Německu politickou rovnováhu. Sociální demokraté jednoduše nejsou schopni ve Schröderově reformní agendě pokračovat ze strachu, že ve prospěch nové partaje ztratí další hlasy i členy.

Mnozí křesťanští demokraté možná sní o tom, že po příštích volbách vytvoří s liberály a zelenými novou koalici, která uskuteční nezbytné reformy sociálního státu a trhu práce, jež snad bude ochotná přijmout i Strana zelených. Vedení křesťanských demokratů ovšem připravuje obrátku směrem k sociálnějším přístupům, aby si získalo větší podíl voličů, přičemž potřebné reformy odkládá. Během těchto politických machinací Německo pomalu ztrácí svou budoucnost.