Třebaže vzestup Solidarity, prvního nezávislého občanského hnutí v bývalém sovětském impériu, měl před 25 lety obrovské politické důsledky, Solidarita nebyla primárně ani politickým hnutím, ani odborovým svazem.

Zaprvé, Solidarita byla především voláním po důstojnosti. Jednoduše jsme došli až na konec své schopnosti snášet všudypřítomné a všemocné komunistické aparátčíky, již ovládali naše pracoviště, sousedské vztahy, ba i místa odpočinku. Spisovatelé, novináři a malíři už nedokázali vystát tvrdou ruku cenzury a dohledu. I v továrnách chtěli straničtí úředníci vědět všechno a o všem rozhodovat.

Každá občanská iniciativa, každá činnost jakéhokoli druhu podléhala ideologickému přehodnocení a kontrole. O všechny, koho lákalo neuposlechnout, se s jistotou „postarala“ tajná policie.

Loni v zimě jsem podobné volání po důstojnosti viděl na Ukrajině. Ony stovky tisíc lidí, jež týdny tábořily v promrzlých ulicích Kyjeva, tak činily proto, že se dožadovaly své důstojnosti. Jak polská, tak ukrajinská zkušenost mě přesvědčily, že vůle žít důstojně je nejsilnější hnací síla lidského jednání, síla schopná překonat i ten největší strach.

Touha po důstojnosti však na to, abychom si ji zajistili, nestačí. Je třeba ještě něčeho dalšího.

Zadruhé, Solidarita byla společenským hnutím. To znamená, že Solidarita – údajně odborový svaz – se stala domovem pro lidi ze všech společenských skupin a tříd v Polsku: dělníky i intelektuály, techniky i umělce, lékaře i pacienty. Někteří vášnivě diskutovali hospodářskou reformu, jiní hovořili o rozvoji kultury, zatímco ještě jiní plánovali reformu vzdělávání a vědeckého zřízení nebo ochranu životního prostředí. Solidarita vytvořila veřejný prostor pro všechny tyto diskuse a přitom nás chránila před stranickým aparátem.

Avšak Solidarita byla ještě víc. Byla polskou podobou starořecké agory, shromaždiště všech občanů, centra svobodného rozhovoru o naší společné i osobní budoucnosti, o všech typech problémů a jejich řešení. Neměli jsme svobodný stát, ale měli jsme už něco důležitějšího: svobodnou občanskou společnost zabývající se diskusí o společném stavu všech jejích příslušníků.

Společnost, již Solidarita zahrnovala, čítala 10 milionů členů; vskutku, 10 milionů opravdových občanů. Ale ani to nestačilo na dosažení vítězství nad stranickým a policejním aparátem státu.

Zatřetí, Solidarita byla institucí; ano, šlo o instituci jedinečnou, vzhledem k podmínkám, za nichž jsme žili, a právě této zvláštní institucionální podobě vděčíme za své konečné vítězství. Mezi organizační strukturou Solidarity a oficiálním státem a stranickými organizacemi zelo cosi, co bychom mohli nazvat „propastí mezi civilizacemi“. Proti autoritářským a hierarchickým strukturám režimu jsme postavili decentralizovanou instituci, ohromný organismus usilující o dosažení konsenzu ohledně svých cílů a způsobů jednání. Byla to instituce oddaná respektu vůči integritě všech jedinců a všech ostatních institucí.

Ve starých demokratických společnostech to nemusí být nic mimořádného; v autoritářském prostředí to ale bylo nápadně nové. A jedině taková nová institucionální struktura mohla vyslyšet ono hluboké volání po důstojnosti.

Co nám z toho všeho dnes zbylo?

Pochopitelně, Solidarita dosáhla ohromujícího politického úspěchu. Polsko je svobodná země, člen NATO a EU, zatímco Sovětský svaz už neexistuje.

Nedávná historie však nebyla k vítězům právě vlídná. Předáci demokratických revolucí ve východní Evropě rychle v novém prostředí ztratili lesk. Demokratické volby vynesly do popředí nové a praktičtější politiky, často ze středu těch, kdo bývali součástí starého režimu.

Ještě pozoruhodnější je, že o nová pravidla hry se roztříštily i některé z našich nadějí na nový společenský řád. Pravda, polské demokratické instituce fungují navzdory svým nedostatkům poměrně dobře. Hospodářský růst je působivý a život se bezpochyby zlepšuje.

Avšak elán občanské společnosti, smysl pro společný cíl, obecné projevy společenské solidarity, jež naše odbory ve své době ztělesňovaly – to vše je z velké části pryč. Odborový svaz samotný je skořápka své někdejší totožnosti, partajní a převážně pravicové hnutí dělníků, jimž nová ekonomická realita uštědřila políček.

Nejnápadnější je to, že sjednocující charakter Solidarity vystřídaly sociální rozdíly a u většiny lidí v Polsku značná dávka odcizení jak od politiky, tak od občanské angažovanosti.

Je tohle pravý význam normality? Střídá opojné časy boje vždycky poněkud usazující chuť vítězství? Jsem pouhý veterán tesklivě vzpomínající na staré časy boje?

Možná. Nejsem ale nostalgický typ. Vím, že jsme ušli značný kus cesty a nechci se vracet zpět. Bylo ale skutečně nevyhnutelné, aby se z naší Solidarity vytratilo tolik solidarity?