Když jsem se minulý týden v Paříži účastnil malé, ale důstojné panychidy na počest ruské novinářky Anny Politkovské – slovy jejího francouzského vydavatele ženy „bezmezně statečné“ –, vzpomněl jsem si na jiný obřad k uctění památky zesnulého, jemuž jsem byl přítomen před 17 lety v Moskvě. Na rozdíl od Politkovské nebyl velký vědec a lidskoprávní aktivista Andrej Sacharov zavražděn a jemu vzdávaná pocta tehdy vypadala jako oslava nové éry. List se obracel na novou stránku, plnou nejistoty, ale také naděje, že je Rusko na cestě k proměně v „normální zemi“.

A právě atentátem na Politkovskou jsme se zřejmě dostali na úplný konec této stránky. To, nad čím truchlil houfek intelektuálů, již se v Paříži sešli, byla jejich naděje na jiné Rusko. Pohřbívali jsme společný sen intelektuálů a demokratů o Rusku, kde po dlouhé a mrazivé sovětské zimě zakoření a rozkvetou svoboda a právní řád. Portréty Politkovské nás jako bezpočet zrcadel volaly zpět do mnohem ponuřejší reality. Sen skončil. S největší pravděpodobností ani nikdy nebyl uskutečnitelný.

Čeho jsme dnes svědky, je úplně jiný příběh. Rusko si doslova kupuje návrat do postavení prvořadého hráče v mezinárodní soustavě, hráče, který si znovu získává moc a vliv tím, že zaměnil jaderné zbraně za ropu a plyn a strach nahradil chamtivostí. Rovnováha teroru ze sovětských dob ustoupila ve prospěch Ruska jednostranné energetické závislosti. Díky svým obrovským hotovostním tokům si ruští miliardáři pořizují přepychové nemovitosti po celém světě a Rusko si kupuje prominentní Němce, například bývalého kancléře Gerharda Schrödera, ne-li přímo podporu Německa jako takového.

Ať už jsou enormní rozdíly, jimiž se odlišují, jakékoli, postkomunistické Rusko a fundamentalistický Írán mají mnoho společného. Energetické bohatství jim dává pocit jedinečné příležitosti a přesvědčení, že čas hraje v jejich prospěch a že se teď mohou domoci zadostiučinění za ponížení, která jim kdy okolní svět uštědřil. Jako by spojovali kulturu pokořenosti arabsko-islámského světa s asijskou kulturou naděje. Obě se vyznačují vyzývavým nacionalismem a obě mají pocit neodolatelnosti, a to tím víc, že cítí, jak jsou Spojené státy na ústupu v důsledku zabřednutí do pasti v Iráku, ne-li i v Afghánistánu.

Samozřejmě, rozdíly mezi Ruskem a Íránem jsou obrovské. Íránský režim je velice ideologický a motivuje jej otevřená touha zničit Izrael. Nepožívá masové opory ve společnosti, kromě chvil, kdy dojde na národní hrdost a úsilí o status jaderné mocnosti.

Ruský režim naproti tomu nemotivuje ideologie, nýbrž peníze. Ve své snaze opět vybudovat geopolitickou moc a vliv Ruska má prezident Vladimír Putin podporu naprosté většiny obyvatelstva. Jeho heslo „Bohatněte a buďte zticha“ připomíná Guizotovy priority z Francie poloviny devatenáctého století, třebaže je „dochuceno“ silnou příměsí imperiální hrdosti. Dokud budou přitékat ropné peníze, většina Rusů nebude vyjadřovat nostalgii po demokratickém průlomu Jelcinových let, s jejich doprovodnou kombinací chaosu, korupce, mezinárodní ochablosti a neúcty ke státu.

Jsou Rusové od nás v západním demokratickém světě natolik odlišní, nebo je demokracie luxusem, který si mohou dovolit jen staré, stabilní, prosperující a spokojené společnosti? Rusové, zdá se, ve svém úsilí o nalezení postsovětské stability našli jistoty u Putina. Petru Velikému sice neodpovídá tělesnou konstitucí, ale ukázal se jako nadaný politik, který dokáže uchopit a ovládnout náladu ruského lidu.

Pro většinu ruských občanů se hospodářská prosperita a televizní zábava staly moderním ekvivalentem vzorce panem et circenses (chléb a hry) římských časů. Válka v Čečensku sice možná přispívá k morálnímu úpadku Ruska jako celku, k jeho děsivému propadu do kultury násilí, ale také přiživuje vlastenecké cítění – všeobecnou touhu po obnovení ruského imperiálního postavení a prestiže –, které Putinův režim vychytrale využívá.

Obyčejní Rusové přitom zatím získali málo. Znásobení počtu atentátů proti politickým oponentům a ekonomickým rivalům a mafiánské praktiky nájemných vražd nelze považovat za známky znovuzískané stability. Totéž platí pro zneužívání lidové xenofobie Putinovým režimem proti občanům bývalého sovětského impéria, například Gruzíncům.

Rusko sice snad oživilo svůj status silné velmoci, ale je velmocí respektovanou, nebo dokonce šťastnou? Rusko je bohaté, ale Rusové, tedy přinejmenším většina z nich, jsou svou průměrnou délkou života blíž Africe než západní Evropě. Nakonec budou nuceni si uvědomit, že moderní národy nemohou být živy jen mocí.