V závěru pondělního summitu EU v Bruselu - šlo o setkání, jež mělo zacelit vyostřující se schisma v politice Unie vůči Iráku - se francouzský prezident Jacques Chirac dopustil zásadní diplomatické chyby, která konkuruje jízlivým poznámkám amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda o ,,staré a nové Evropě." Chirac vyplísnil evropské kandidátské země, že se chovaly nezodpovědně, když vyjádřily podporu americké snaze odzbrojit Irák s použitím síly, bude-li to nezbytné.

Francouzský prezident hovořil o ,,infantilismu" na straně kandidátských zemí a řekl, že měly věc nejprve konzultovat s EU, nebo zůstat zticha. Naznačil také, že tyto země hazardují se svými nadějemi na vstup do EU.

Ale Chirakovo vzkypění vystavuje nebezpečí samotnou EU. Mnozí lidé v kandidátských zemích jsou už dlouho přesvědčeni, že se jejich země nedostanou do EU jako rovnocenní partneři. Jejich výhrady sahají od nižších zemědělských dotací pro kandidátské země až k novým rozhodovacím mechanismům v EU, jež byly přijaty na niceském summitu před dvěma lety. Mnozí tyto mechanismy vnímají jako prostředek, jehož záměrem je posílit moc velkých členů EU na úkor malých zemí.

Veřejné mínění v některých kandidátských zemích bylo rozpolcené ve vztahu k EU i před Chirakovými poznámkami. Nyní je dost dobře možné, že protievropské postoje zesílí. I skalní stoupenci členství v EU mohou mít pocit, že se s jejich zeměmi nejedná jako s rovnoprávnými, jsou-li šikanováni za to, že mají jiný názor než velké členské země. Každopádně dal Chirac euroskeptikům novou munici pro boj za vyslovení ,,ne" v referendech o vstupu do EU, jež se odehrají v kandidátských zemích ještě letos.

Francie a Německo nechápe, že podpora, již kandidátské země vyslovily USA, není namířená proti ,,staré Evropě." Jde prostě o výraz vděčnosti k USA za jejich pomoc při svržení komunismu a nověji za vytrvalost v úsilí o rozšíření NATO - i přes námitky Ruska - v době, kdy EU chodila kolem vlastního rozšíření jako kolem horké kaše.

Malým státům ve středu Evropy, které byly v dějinách obětmi agresí, by nikdo neměl zazlívat víru, že USA jsou jediným garantem jejich bezpečnosti. Evropská unie se přes veškeré řeči nikterak nepřiblížila vytvoření společné bezpečnostní politiky.

Francie a Německo by se ovšem neměly domnívat, že podpora USA mezi kandidátskými zeměmi se rovná schválení války proti Iráku či jiné zemi. Je skutečností, že veřejné mínění ve všech kandidátských zemích je proti vojenskému zásahu v Iráku. Kandidátské země prostě projevily svou věrnost USA ve chvíli, kdy je USA potřebují. Podstata věci je zřejmě v tom, že cítí, že dokud nebude funkční evropský bezpečnostní systém, mohou stále k ochraně své bezpečnosti a nezávislosti potřebovat USA.

Kandidátské země jsou mezi dvěma mlýnskými kameny. Odmítnou-li vyjádřit podporu Spojeným státům, na něž se spoléhají ohledně své bezpečnosti, Američané je budou považovat za neloajální. Když jasně odmítly podpořit francouzské a německé protiamerické postoje v současné krizi, jsou označeni za neloajální vůči EU.

Připuštění východoevropského dilematu ale naprosto nemůže omlouvat arogantní ránu, již Chirac uštědřil jednotě kontinentu jako celku. Nejurážlivějším - a nejnebezpečnějším - aspektem jeho vyjádření je rovnítko, jež položil mezi EU a Francii s Německem. Nezaútočil na Velkou Británii, Spanělsko ani Itálii za jejich podporu USA, tak jako zaútočil proti východoevropanům, a o to víc jeho slova dráždí uši lidí v kandidátských zemích. Přesto se zdálo, že jim vzkazoval, že Francie a Německo stojí nad všemi současnými členy, o kandidátských zemích ani nemluvě.

Chirakovy poznámky zdůrazňují vzdálenost EU od ideální rovnoprávnosti všech členů. Jeho ostrá slova mohou zcela zmařit některé z reforem, jež v současnosti diskutuje Konvent EU a jež mají zefektivnit rozhodovací procesy uvnitř EU tím, že dají vzniknout institucím, které by ve výsledku dávaly větší moc zemím s větším počtem obyvatel.

Takové reformy mohou fungovat jen za předpokladu, že velké členské státy nepodlehnou pokušení zneužít tyto mechanismy k obcházení nebo bezohlednému potlačování zájmů malých zemí. Chirakův výbuch je tak ničivý pro evropskou jednotu právě proto, že podkopává toto nejzákladnější jádro důvěry.