Mladí lidé, kteří pustoší Francii, si uvědomují, že nemají budoucnost. Proto vypalují auta. Kolik francouzských politiků si však uvědomuje, že je zde částečně na vině i jejich milovaný „sociální model“?

Chudí přistěhovalci druhé generace ve Francii nemají žádné ekonomické vyhlídky ze dvou hlavních důvodů. Za prvé ekonomika roste až příliš pomalu. Stejně jako ve většině kontinentální Evropy je zde hospodářská výkonnost v posledních více než dvou desetiletích enormním zklamáním. Francie si však vede ještě hůře než její sousedé.

V období let 1980 až 2000 zaznamenaly pouze dvě země OECD, Německo a Řecko, pomalejší růst příjmů na hlavu než Francie. Německo však muselo zvládnout obrovské náklady a trauma ze sjednocení s východními spolkovými zeměmi. Řecku zase ublížily války na Balkáně. Nač se vymluví Francie?

A za druhé, ať už ve Francii existuje jakýkoliv růst, chudí jeho přínos nepocítí. Mnozí mladí přistěhovalci druhé generace jsou doslova vyloučeni z trhu práce. Průměrná míra nezaměstnanosti zůstává již několik let zaseknutá na úrovni kolem 10% - což je jedna z nejvyšších hodnot v OECD. Mezi mladými je přitom více než dvojnásobná. A mezi těmi, kdo nedokončili školu na předměstí, z nichž se staly zóny bezvýchodnosti a beznaděje, dosahuje 40 i více procent.

Nezaměstnanost je tak vysoká a soustředěná mezi francouzskými menšinami kvůli specifickým institucím na trhu práce. Přijímání a propouštění zaměstnanců upravují ve Francii přísné předpisy tak, aby bylo propouštění nákladné, což omezuje tvorbu pracovních míst. Lidé se zaměstnáním jsou chráněni, lidé bez něj poškozováni.

Platy navíc nemohou klesnout pod zákonnou minimální hranici, která je tak vysoká, že nejméně produktivní a nejméně kvalifikovaní zaměstnanci zůstávají z trhu práce vyřazeni. Výše mezd se stanovuje během centralizovaných jednání s monopolními odbory a vztahuje se na celou ekonomiku. Odborům přitom nezáleží na tom, že synové a dcery přistěhovalců žijících v ghettech nemají příležitost byť jen zahájit pracovní kariéru.

Tyto francouzské sociální instituce jsou koncipovány s jistým účelem: ochránit ty, kdo jsou na francouzském trhu práce „domácí“. Běžní zaměstnanci se těší ze zajištěných a dobře placených pracovních míst s velkým množstvím volného času a malým množstvím stresu, zejména ve veřejném sektoru. Chudým menšinám, které zůstávají vyčleněny, se pak poskytne nějaká sociální pomoc. Pro jejich začlenění do společnosti a rozšíření jejich příležitostí se však dělá příliš málo.

Hospodářskou škodu napáchanou tímto korporativistickým modelem ještě zhoršují rozšířené státní zásahy do všech částí ekonomiky. Služby jsou chráněny před konkurencí, což v těchto sektorech zpomaluje jak růst produktivity, tak i tvorbu pracovních míst. Vládní intervence pokřivují ceny, což vede k neefektivní alokaci zdrojů v oblastech, jako jsou zdravotnictví, školství a zemědělství.

Francouzští státní úředníci vedou ve svém přesvědčení, že dokážou rozpoznat příležitost k zisku lépe než trh, proaktivní průmyslovou politiku s využitím celé řady nástrojů včetně držení menšinových či kontrolních podílů v řadě velkých firem. Důsledkem toho všeho je ekonomika, která roste příliš pomalu a kde jsou nejslabší odsouzeni k bezprizornímu životu, zbaveni jakékoliv příležitosti vypracovat se vzhůru.

Proč Francie v této pasti uvízla? Na vině není jen krátkozraké sledování zájmů „domácích“. Francii rovněž zatěžují silná ideologická přesvědčení.

Podle výzkumů veřejného mínění, které v letech 1999-2000 provedla v řadě zemí agentura World Value Surveys, se Francouzi obávají nerovnosti příjmů v průměru mnohem více než občané jiných průmyslových zemí. V porovnání s dalšími státy na přibližně stejném stupni rozvoje vyčnívá Francie z řady jako země, která je vysoce podezíravá vůči výhodám konkurence (pouze Belgie si v tomto ohledu vede o něco málo hůře).

Značnou zodpovědnost nesou rovněž francouzské politické instituce. Francie je stabilní demokracií a její vlády často podporuje velká parlamentní většina. Tato stabilita však jde na úkor změny.

Bariéry proti vstupu mezi francouzskou politickou elitu jsou mimořádně vysoké. Současný prezident Jacques Chirac byl zvolen před 10 lety; v roce 1969 už seděl ve vládě. Jeho předchůdce François Mitterand byl poprvé zvolen prezidentem v roce 1981, přičemž v kabinetu se poprvé objevil v roce 1956.

Francie je rovněž silně centralizovaným státem, kde se většina vysokých státních úředníků rekrutuje z úzkého kruhu politických poradců špičkových politiků, kteří mnohdy navštěvovali tutéž vzdělávací instituci. Není tedy divu, že ke změnám dochází ve Francii tak zřídka.

Jistě, korporativistický sociální stát není jedinou příčinou dnešní galské intifády. K násilným výtržnostem přistěhovalců a etnických menšin v minulosti došlo i v dalších zemích, od Londýna po Los Angeles. V konečném důsledku je však nejlepším způsobem, jak je vyřešit a zabránit jejich opětovnému vzplanutí, snaha zajistit dostupnost ekonomických příležitostí pro ty, kdo jsou odhodláni se snažit. Sociální pomoc bez naděje na individuální zlepšení nestačí. Je načase, aby Francie začala přezkoumávat svůj ekonomický model.

V nedávném prohlášení o planoucích předměstích Chirac prohlásil: „Jakmile přijde čas a bude obnoven pořádek, musíme si z této krize vzít veškerá ponaučení a učinit tak se spoustou odvahy a prozíravosti.“ Z těchto ponaučení však vyplývají reformy, které jsou mnohem dalekosáhlejší, než si kdy Chirac pravděpodobně dokáže představit.