Strach z finančnictví je na postupu. Všude je nedůvěra k lidem s vysokými platy, kteří pracují před monitory počítačů a dělají něco, co vůbec nevypadá jako produktivní činnost. Kancelářské krysy se mají lépe než výrobci, spekulanti než manažeři, obchodníci než podnikatelé, makléři než střadatelé, chytrým se daří lépe než solidním a v pozadí toho všeho je finanční trh mocnější než stát.

Všeobecným názorem je, že tento stav věcí je nespravedlivý. Jak se vyjádřil Franklin D. Roosevelt, musíme „penězoměnce“ svrhnout z jejich „vysokých piedestalů v chrámu naší civilizace.“ Musíme „vzkřísit prastaré pravdy,“ že pěstování, výrobě, řízení a vynalézání věcí by se mělo dostávat vyšší prestiže, více úcty a větších odměn než nejasným činnostem, jež vykonávají finančníci.

Samozřejmě, v moderním globálním finančnictví probouzí strach ledacos. Jeho rozsah je ohromující: letos proběhnou fúze a akvizice za víc než 4 biliony dolarů, přičemž obchodovatelná a (teoreticky) likvidní aktiva na konci letošního roku dosáhnou asi 160 bilionů dolarů – to vše ve světě, kde roční globální HDP činí asi 50 bilionů dolarů.

McKinsey Global Institute nedávno odhadl, že světová finanční aktiva dnes víc než třikrát převyšují světový HDP – to je trojnásobek poměru z roku 1980 (a ještě mohutnější nárůst oproti pouhým dvěma třetinám světového HDP po druhé světové válce). A pak jsou tu čísla, která se zdají být vysoká, ale je těžké je vyložit: 300 bilionů dolarů v „odvozených“ cenných papírech, 3 biliony dolarů spravované ve 12 tisících globálních „hedžových fondů“ a 1,2 bilionu dolarů ročně v „soukromém kapitálu“ či „private equity“.

V naší moderní globální finanční soustavě se však tvoří významné věci, jak pozitivní, tak negativní. Vezměme si letošní fúze a akvizice za 4 biliony dolarů, kdy společnosti kupují a vydělují pobočky a divize v naději na dosažení synergie, tržní moci nebo lepšího řízení.

Vlastníci, kteří tato aktiva prodají, získají zhruba 800 miliard dolarů oproti hodnotě svých aktiv před fúzí. Akcionáři nakupujících společností přijdou zhruba o 300 miliard dolarů na tržní hodnotě, neboť trhy si akvizici vyloží jako signál, že manažeři nejsou ostražitými správci majetku, kteří maximalizují výplaty investorů, ale spíše rozjařenými a nekontrolovanými staviteli impéria. Těchto 300 miliard dolarů je daň, již podle akcionářů rostoucích společností stojí za to za energické ředitele firem zaplatit (anebo možná nedokážou najít způsob, jak se jejímu zaplacení vyhnout).

Odkud čistý zisk zhruba 500 miliard dolarů v globální tržní hodnotě pochází? To nevíme. Část je destruktivním transferem od spotřebitelů ve prospěch akcionářů, neboť korporace získávají více monopolní moci, část plyne ze zdokonalení efektivity díky lepšímu managementu a vhodněji velikostně strukturovaným podnikům a část je přeplatek těch, kdo se přehnaně rozjařují, když se názvy společností objevují ve zpravodajství.

Jestliže každý z těchto faktorů představuje třetinu čistého zisku, lze vyvodit několik závěrů. Zaprvé, odhlédneme-li od transferů uvnitř finančního sektoru, celkové globální účinky tohoto segmentu finančnictví tvoří zisk asi 340 miliard dolarů v přírůstcích reálné hodnoty pro akcionáře z vyšších očekávaných budoucích zisků. Budoucím reálným mzdám lze přisoudit ztrátu 170 miliard dolarů, poněvadž domácnosti se ocitnou v situaci, kdy společnostem s větší tržní silou budou platit vyšší marže. Čistý zisk tedy dosahuje 170 miliard dolarů přidané společenské hodnoty v roce 2007, což představuje 0,3% světového HDP, obdobu průměrného produktu sedmi milionů pracujících.

V jistém smyslu bychom měli být našim pracovitým architektům fúzí a akvizicí vděční, nehledě na jejich platy: je důležité, aby podniky s mizerným vedením a neefektivně pracující firmy byly pod tlakem těch, jimž by se mohlo dařit lépe a dokáží na své snažení získat dost peněz. Nemůžeme na akcionářskou demokracii spoléhat jako na jediný systém kontroly korporací.

Druhým závěrem je, že hrubé výtěžky – odměny, obchodní zisky a kapitálové výnosy pro úspěšné (asi 800 miliard dolarů z letošních fúzí a akvizic) – výrazně převyšují oněch asi 170 miliard dolarů čistých výtěžků. Vlády před sebou mají velice důležitou osvětovou, varovnou a regulační úlohu: lidé by měli znát rizika a pravděpodobnosti, neboť mohou skončit mezi těmi, kdo tratí zbývajících 630 miliard dolarů. Prozatím jen máloco naznačuje, že by se jí ujaly.

Konečně, finančníci mají už dlouho zájem o stabilní monopoly a oligopoly s vysokými ziskovými maržemi, zatímco veřejnost má zájem na konkurenčních trzích s nízkými maržemi. Čím jste skeptičtější ke schopnostem vládou zajišťovaných antimonopolních politik vyvažovat účinky fúzí a akvizic ústící v zesilování monopolní moci, tím více byste měli usilovat o to, aby každý nárůst příjmové nerovnosti vyrovnávaly další zdroje kompenzační síly – to znamená progresivní zdanění příjmů.

Fyziokraté osmnáctého století byli přesvědčeni, že produktivní je jedině zemědělec a že všichni ostatní tak či onak zemědělce olupují o to, co jim právem patří. Marxisté dvacátého století věřili v totéž ve vztahu k továrním dělníkům.

Oba směry se mýlily. Regulujme své finanční trhy, aby tu nezasvěcence, kteří investují, neoškubali. Ale nedělejme tu chybu, že bychom se finančnictví báli přespříliš.