AMSTERDAM – Většina evropských občanů (ve Francii a v Německu je to například přes 60%) se domnívá, že Turecko by se nemělo stát součástí Evropské unie. Pro tuto opozici existuje několik důvodů – některé jsou platné, jiné založené na předsudcích: Turecko je příliš velké, turečtí pracovníci by mohli zaplavit trhy práce v jiných členských státech, Turecko má nedobrou bilanci v oblasti lidských práv, Turecko utiskuje Kurdy, Turecko nevyřešilo své problémy s Řeckem ohledně Kypru.
Hlavní důvod je však bezpochyby takový, že Turecko coby většinově muslimská země, v níž vládne muslimská strana, je pokládáno za příliš cizorodé. Jak řekl někdejší francouzský prezident a jeden z autorů ústavy EU Valéry Giscard d’Estaing, „Turecko není evropská země“.
Takový výrok se těžko přijímá příslušníkům sekulární, Západem ovlivněné turecké elity, která se už desítky let, ne-li ještě déle snaží prokázat svou evropskou pravověrnost. Jak mi nedávno řekl jeden nesmírně vzdělaný Turek pracující pro mezinárodní organizace: „Hrajeme s nimi fotbal, zpíváme s nimi v televizi písně, děláme s nimi obchody, zlepšili jsme přístup k lidským právům a demokratizovali jsme svou politiku. Děláme všechno, oč nás žádají, a oni nás přesto nechtějí.“
AMSTERDAM – Většina evropských občanů (ve Francii a v Německu je to například přes 60%) se domnívá, že Turecko by se nemělo stát součástí Evropské unie. Pro tuto opozici existuje několik důvodů – některé jsou platné, jiné založené na předsudcích: Turecko je příliš velké, turečtí pracovníci by mohli zaplavit trhy práce v jiných členských státech, Turecko má nedobrou bilanci v oblasti lidských práv, Turecko utiskuje Kurdy, Turecko nevyřešilo své problémy s Řeckem ohledně Kypru.
Hlavní důvod je však bezpochyby takový, že Turecko coby většinově muslimská země, v níž vládne muslimská strana, je pokládáno za příliš cizorodé. Jak řekl někdejší francouzský prezident a jeden z autorů ústavy EU Valéry Giscard d’Estaing, „Turecko není evropská země“.
Takový výrok se těžko přijímá příslušníkům sekulární, Západem ovlivněné turecké elity, která se už desítky let, ne-li ještě déle snaží prokázat svou evropskou pravověrnost. Jak mi nedávno řekl jeden nesmírně vzdělaný Turek pracující pro mezinárodní organizace: „Hrajeme s nimi fotbal, zpíváme s nimi v televizi písně, děláme s nimi obchody, zlepšili jsme přístup k lidským právům a demokratizovali jsme svou politiku. Děláme všechno, oč nás žádají, a oni nás přesto nechtějí.“