STOCKHOLM – Obrana evropské ekonomiky před nefér praktikami mezinárodního obchodu je již dlouho klíčovým prvkem vnější politiky Evropské unie. U některých politiků a špičkových podnikatelů se vyvinulo téměř instinktivní přesvědčení, že je-li konkurence pokládána za nefér, měla by se Evropská komise postavit do čela nové obrany obchodu. Čemu se však Evropané brání a co jsou to vůbec „nefér“ obchodní praktiky?

Při absenci pravidel mezinárodní konkurence, jež by zabránila predátorským cenám a dalším antikonkurenčním aktivitám, je obrana obchodu druhou nejlepší možností. Zdaleka nejpoužívanějším nástrojem jsou přitom antidumpingová cla, jejichž cílem je uvalit restrikce na společnosti, které se chovají antikonkurenčně. Zvyšování cel však zvedá i ceny, což často znamená úbytek blahobytu pro společnost jako celek. Firmy usilující o obranu obchodu tento fakt už dlouho přehlížejí. Nové ovšem je, že obrana obchodu by nemusela být přínosem ani pro tyto firmy.

Již samotný výraz „obrana“ vyvolává obraz národního státu, který je obchodně propojen se zbytkem světa pouze prostřednictvím tradičního obchodu. Pro takový stát by byl veškerý dovoz skutečně zahraničním zbožím a jeho obrana obchodu by byla v důsledku toho namířena pouze proti zahraničním zájmům.

V dnešním globalizovaném světě to však neplatí. Ačkoliv stále máme tradiční obchod, máme také přímé zahraniční investice, offshoring a outsourcing. Máme globální dodavatelské linie, v jejichž rámci se zboží vyvíjí v jedné zemi, vyrábí ve druhé a montuje ve třetí. Kapitál i know-how proudí přes hranice, a tradiční bilaterální obchodní toky tak nahradila spletitá síť mezinárodních obchodních vztahů.

Pro obranu obchodu to má vážné důsledky. Pokud byl váš mobilní telefon smontován v Indii, ale vyvinut a navržen ve Finsku, je to indický, anebo finský výrobek? Když evropské korporace vyvezou výrobu náročnou na objem pracovní síly do nízkonákladových zemí, ale zbytek výrobního procesu ponechají v Evropě, značně tím zkomplikují situaci každému, kdo se snaží hodnotit ekonomiku obrany obchodu.

Zaměření antidumpingového opatření na asijského výrobce může nejvíce poškodit výrobce evropského. To se stalo v říjnu 2006 při antidumpingovém zásahu proti výrobcům kožených bot, když se EU rozhodla uvalit antidumpingová cla na Čínu a Vietnam. Švédská národní obchodní komise poté vypracovala studii pěti evropských výrobců obuvi v různých zemích a tržních segmentech, aby stanovila, kde se v jejich výrobních procesech tvoří přidaná hodnota.

Přestože se boty vyráběly v Číně a ve Vietnamu, navrhovaly, vyvíjely a prodávaly se v Evropě. Tyto převážně nehmotné výrobní procesy před a po fyzickém vyrobení produktu někdy představovaly až 80% přidané hodnoty. Jinými slovy byly boty z Číny z 80% evropské! U méně drahých bot, kde se do nehmotných částí výrobního procesu investovaly nižší částky, nebyl tento podíl tak vysoký, ale stále přesahoval 50%. Antidumpingová opatření uvalená EU proto nezamýšleně zasáhla i evropské firmy.

Odvětví s vyšším obsahem lidského kapitálu – například spotřební elektronika – mají mnohem vyšší náklady na výzkum a vývoj než obuvnictví, takže výroba tohoto zboží na montážní lince v nízkonákladové zemi pravděpodobně není příliš nákladná v porovnání s výzkumem a vývojem a dalšími nehmotnými náklady. U složitějšího zboží je hodnota přidaná v EU (pokud se nehmotná část výrobního procesu nachází v Evropě) docela vysoká. Uplatňování opatření na obranu obchodu proti takovému zboží, byť by mělo právní opodstatnění, s velkou pravděpodobností zadělá na problémy i globalizovaným evropským společnostem.

Mnozí lidé tvrdí, že tyto problémy jsou nutnou cenou za zajištění, aby se firmy nezapojovaly do antikonkurenčního chování nebo nedostávaly dotace, které křiví obchod. I kdyby však opatření fungovala, jak mají, není obrana obchodu pravděpodobně namířena převážně proti antikonkurenčním obchodním praktikám. Častěji je klíčovým faktorem na jejím pozadí ochranářská politika. Antidumpingová opatření se často používají proti výrobkům, které jsou jednoduše tak levné, že představují hrozbu pro evropské výrobce, ačkoliv nejde o nic jiného než o fér konkurenci.

To vyvolává zásadní kritiku evropských mechanismů obrany obchodu. Mezinárodní obchod je již z podstaty konkurencí mezi firmami na nerovném hřišti. Některé firmy mají snazší přístup ke kapitálu, zatímco jejich konkurenti si nemohou zajistit přístup k financím za rozumné úrokové sazby. Některé mají k dispozici jedinečnou infrastrukturu, zatímco jejich mezinárodní konkurenti se musí potýkat například s ustavičnými výpadky elektřiny. Některé musí platit přemrštěné daně, zatímco jiné operují z daňových rájů. Pro některé je snadné přijímat prvotřídní techniky, zatímco jiné mají nadbytek levné pracovní síly.

Vytvořit naprosto stejné podmínky pro obchod je nemožné. Přesto se mnozí politici a špičkoví podnikatelé náruživě zaměřují na rozdíly, které se jim nelíbí, a rádi by dosáhli jejich „vyrovnání“. Ve skutečnosti se jim však nelíbí konkurence samotná a bojují proti ní prostřednictvím nástroje, jímž mohou napáchat ještě větší škody sami sobě.