BERKELEY – Evropa dnes nevyhnutelně směřuje k záchraně Řecka. Přijde nouzové financování. Přijdou podmínky. Přijdou povinné sliby vlády v Aténách.

To umožní, aby řecká vláda obsloužila svůj dluh. Trhy se uklidní. Dlouhodobé důsledky nebudou příjemné, ale stanou se z nich problémy na jindy.

Leckdo řekne, že osudnou chybou bylo umožnit Řecku, aby euro vůbec zavádělo. Mělo být zřejmé, že země není připravena. Její fiskální politika se vymykala kontrole už v roce 2001, kdy vstupovala do měnové unie, a její odbory navzdory pokulhávající produktivitě agitovaly za zvýšení mezd na evropskou úroveň.

Taková odpověď je však příliš jednoduchá vzhledem k tomu, že podobné známky dysfunkce se neomezují pouze na Řecko. Například Španělsko s dvacetiprocentní mírou nezaměstnanosti a překotně rostoucím rozpočtovým schodkem vidí v Řecku obraz vlastní budoucnosti. A pokud ho nevidí ono, pak trhy ano. Portugalsko a Itálie na tom nejsou o mnoho lépe.

I tyto země dnes podobně jako Řecko čelí ostrým rozpočtovým škrtům. Podobně jako Řecko nemohou povzbudit export devalvací měny. Podobně jako Řecko stojí před hlubokou recesí. A podobně jako Řecko budou cítit pokušení žádat o pomoc.

To vše vyvolává očividnou otázku: bylo skutečnou chybou vůbec euro vytvářet? Jelikož jsem byl jedním z mála Američanů, kteří jednotnou evropskou měnu podporovali, mohli byste se mě oprávněně ptát, zda jsem nezměnil názor.

Moje odpověď zní ne – vytvoření eura nebylo chybou, ale chyba se možná dělá právě nyní. Řecká krize ukazuje, že Evropa je teprve v polovině cesty k vytvoření životaschopné měnové unie. Zůstane-li stát na místě, bude současná krize proti té příští vypadat jako procházka růžovým sadem.

Dovršení měnové unie vyžaduje, aby Evropa vytvořila řádný mechanismus nouzového financování. V současné době mohou jiné členské státy poskytovat Řecku pomoc pouze tak, že ohýbají pravidla, která jim brání v půjčování s výjimkou reakce na přírodní katastrofy nebo okolnosti vymykající se kontrole určité země. To zvyšuje nejistotu. A když už vedoucí evropští činitelé skutečně pomohou, veřejnost i trhy se domnívají, že se chovají nepoctivě. Vytváří-li tyto problémy Lisabonská smlouva, pak by se měla změnit.

Poskytnutí pomoci by navíc neměly doprovázet pouze podmínky, ale i dočasná kontrola státního rozpočtu ze strany výboru „speciálních mistrů“ jmenovaných Evropskou unií. Dějiny nás učí, že pouhé sliby příjemce nestačí.

Země, na něž se budou tato opatření uplatňovat, bezpochyby dají najevo rozhořčení. Nikdo je však nenutí, aby peníze přijímaly. Trápí vás morální hazard? Tady je řešení. Všimněte si také, že by to byl mnohem účinnější umravňující mechanismus než nefunkční Pakt stability a růstu.

Mohli byste si položit otázku, jak by se cítili Kaliforňané, kdyby byl jejich stát nucen dočasně předat svůj rozpočet „speciálnímu mistrovi“ jmenovanému administrativou prezidenta Baracka Obamy. V podstatě lze říci, že by jim to pravděpodobně nevadilo.

Onen speciální mistr by sice nebyl Kaliforňan, ale byl by to Američan. Lidé by chápali, že jedná v zájmu státu i v zájmu země. A také by je uklidňovala skutečnost, že Kalifornie vysílá své zástupce do Washingtonu, odkud by tento speciální mistr dostával pokyny.

Evropané se takto nechovají, protože se na prvním místě pokládají za Řeky nebo za Němce. Nevměšují se do „svrchovaných práv“ jiných členských států. Německo je obzvláště zdráhavé vzhledem ke vzpomínkám na své chování během druhé světové války, v neposlední řadě i v Řecku.

Pokud to tedy Evropa myslí s měnovou unií vážně, bude muset překonat svou minulost. Potřebuje nejen užší hospodářské vztahy, ale i užší vztahy politické. Ti, kdo řídí silný mechanismus nouzového financování, budou muset nést silnou zodpovědnost. A budou se muset zodpovídat silnému Evropskému parlamentu.

Voliči německé kancléřky Angely Merkelové sanace nenávidí, protože vědí, že sanovat budou ve skutečnosti oni. Stavějí se proti všemu, co zavání evropskou politickou integrací.

Ani Německo však v otázce zodpovědnosti za tuto krizi není bez viny. Požadovalo mimořádně nezávislou a nezodpovědnou centrální banku, která dnes vede přehnaně přísnou monetární politiku, čímž dále zhoršuje nelehkou situaci PIIGS (Portugalska, Irska, Itálie, Řecka a Španělska). Enormní přebytek na německém běžném účtu ztěžuje jejich problémy ještě více. Německo navíc udělalo příliš málo v oblasti fiskálního stimulu na podporu evropské ekonomiky.

Z vytvoření eura Německo nesmírně vytěžilo. Mělo by tento prospěch splatit. Mělo by naléhat na vytvoření mechanismu nouzových půjček a na politickou integraci, která by to umožnila. Mělo by poskytnout větší fiskální podporu. A kdo může účinněji prosazovat zodpovědnější Evropskou centrální banku?

Řecká krize by mohla být trojským koněm, který dovede Evropu k hlubší politické integraci. Lze v to jen doufat.